A vy sem pořád chodíte...a já sem nic nepíšu.
Ono se teď vlastně nic moc neděje.
Pokračuju ve své duševní obrodě, čtu, piju a mluvím.
A je fajn mluvit. A mít co říct. A být s lidma co je zajímá, co chci říct.
Baví mě psát. Pomáhá mi to, třídit si myšlenky.
Většinou tyhle posty už po sobě nečtu, takže je v nich určitě spousta chyb.
Ale píšu - mluvím.
A baví mě, že sem chodíte a že to vidím na těch malinkých grafech, jak sem někteří chodíte každý den, i když sem nic nepřidávám.
Jsem za to ráda, protože mám pocit, že sem chodíte kvůli mě, kvůli toho jaká jsem a možná si někteří i myslíte, že jsem vtipná, což je příjemný bonus!
Nejhorší totiž je, když sami začnete nenávidět jací jste.
A byly časy, kdy jsem se třeba styděla smát se věcem, které mi přišly vtipné, jenom kvůli stupidním poznámkám od lidí, kterým bych dnes, už asi ani nepodala ruku.
Nikdo by se nikdy neměl cítit zle za to, že je rád na světě.
Ani za to jaký je.
Je hrozně smutné, jak dlouho mi trvalo se to naučit.
Ale tak pozdě lepší, nežli později.
Tak jsem Vám všem, co sem chodíte, chtěla napsat, že jste strašně super.
Nikdy o sobě nepochybujte, na to není čas :)
A abych nebyla jen tak hloupě sentimentální, můžu sepsat i něco jiného.
Třeba jak mě pobyt na naší chatě s nepitnou vodou a kadibudkou, zase jednou spojil s přírodou.
Jak jsem se naučila ocenit výhled na hory až v době, kdy jsem začala žít ve městě, kde z obýváku vidím nejdál do kuchyně sousedů od naproti.
Nebo jak jsem pár minut po půlnoci, s flaškou vína v ruce, stála s nosem přitisknutým na prosklených dveřích hračkárny v mém rodném městě, kam jsem jako malá chodila.
A jak mě hřálo to, že to tam vypadá pořád stejně (divně).
A možná mě hřálo jenom to víno.
A je to vlastně jedno.
Taky jsem třeba čtyři dny nejedla skoro nic jiného, než grilovaný hermelín, protože proč ne.
Nebo mě bavilo, jak můj taťka ručně odštavňoval rybíz v takovém tom vehiklu na kliku a celou dobu u toho nadával a mluvil o tom, jak by na to mohl koupit nějaký stroj, ale stejně to dělá postaru ručně a jak jsme s tím zasvnili co se dalo a potom jsme to všechno, co jsme zasvinili umývali v řece, kterou máme u chaty, takže byl proud vody chvíli fialový a já jsem z toho měla radost.
("...a přitom taková blbost...")
Vlastně od dob, co umím mít radost i z takových blbostí, se mi mnohem líp žije.
Takže, je fajn hedat věci, které hřejou.... a nemusí to být jenom víno, i když s ním je to někdy jednodušší.
A to je asi tak všechno.
Na jednu stranu toho chci říct mnohem víc, na stranu druhou mi už tohle přišlo takové zbytečné.
Já zase brzo něco vymamlasím, ať mám co vyprávět.
Nebojte :)
Ono se teď vlastně nic moc neděje.
Pokračuju ve své duševní obrodě, čtu, piju a mluvím.
A je fajn mluvit. A mít co říct. A být s lidma co je zajímá, co chci říct.
Baví mě psát. Pomáhá mi to, třídit si myšlenky.
Většinou tyhle posty už po sobě nečtu, takže je v nich určitě spousta chyb.
Ale píšu - mluvím.
A baví mě, že sem chodíte a že to vidím na těch malinkých grafech, jak sem někteří chodíte každý den, i když sem nic nepřidávám.
Jsem za to ráda, protože mám pocit, že sem chodíte kvůli mě, kvůli toho jaká jsem a možná si někteří i myslíte, že jsem vtipná, což je příjemný bonus!
Nejhorší totiž je, když sami začnete nenávidět jací jste.
A byly časy, kdy jsem se třeba styděla smát se věcem, které mi přišly vtipné, jenom kvůli stupidním poznámkám od lidí, kterým bych dnes, už asi ani nepodala ruku.
Nikdo by se nikdy neměl cítit zle za to, že je rád na světě.
Ani za to jaký je.
Je hrozně smutné, jak dlouho mi trvalo se to naučit.
Ale tak pozdě lepší, nežli později.
Tak jsem Vám všem, co sem chodíte, chtěla napsat, že jste strašně super.
Nikdy o sobě nepochybujte, na to není čas :)
A abych nebyla jen tak hloupě sentimentální, můžu sepsat i něco jiného.
Třeba jak mě pobyt na naší chatě s nepitnou vodou a kadibudkou, zase jednou spojil s přírodou.
Jak jsem se naučila ocenit výhled na hory až v době, kdy jsem začala žít ve městě, kde z obýváku vidím nejdál do kuchyně sousedů od naproti.
Nebo jak jsem pár minut po půlnoci, s flaškou vína v ruce, stála s nosem přitisknutým na prosklených dveřích hračkárny v mém rodném městě, kam jsem jako malá chodila.
A jak mě hřálo to, že to tam vypadá pořád stejně (divně).
A možná mě hřálo jenom to víno.
A je to vlastně jedno.
Taky jsem třeba čtyři dny nejedla skoro nic jiného, než grilovaný hermelín, protože proč ne.
Nebo mě bavilo, jak můj taťka ručně odštavňoval rybíz v takovém tom vehiklu na kliku a celou dobu u toho nadával a mluvil o tom, jak by na to mohl koupit nějaký stroj, ale stejně to dělá postaru ručně a jak jsme s tím zasvnili co se dalo a potom jsme to všechno, co jsme zasvinili umývali v řece, kterou máme u chaty, takže byl proud vody chvíli fialový a já jsem z toho měla radost.
("...a přitom taková blbost...")
Vlastně od dob, co umím mít radost i z takových blbostí, se mi mnohem líp žije.
Takže, je fajn hedat věci, které hřejou.... a nemusí to být jenom víno, i když s ním je to někdy jednodušší.
A to je asi tak všechno.
Na jednu stranu toho chci říct mnohem víc, na stranu druhou mi už tohle přišlo takové zbytečné.
Já zase brzo něco vymamlasím, ať mám co vyprávět.
Nebojte :)
