V pondělí jsem brzo ráno odjížděla do Coventry na NIN apoitment.
Našla jsem si, jak se dostanu na nádraží v Leicesteru a v Ipadu jsem měla mapu Coventry s vyznačenou trasou z nádraží k job centru. Rozhodla jsem se jít pěšky, vycházelo to na nějakou půlhodinu.
Schůzku jsem měla domluvenou na 9:50 s tím, že autobus do Coventry přijel 8:45. Hodina mi musí stačit.
.............................................................................
Přicházím na autobusové nádraží v Leicesteru o půl hodiny dřív, protože jsem vynervovaná, že to nestihnu.
Hledám svou zastávku a sedám si do čekárny na lavičku vedle nějakého páru v teplákách.
Sotva si sednu a nasadím si sluchátka, obrací se na mě teplákový muž:
"EXCUSE ME..HI..."
"Hi..."
"IS THE BUS X6 LEAVING FROM THIS STOP?"
"I think so, yes..."
"TO COVENTRY?"
"Well, I´m not sure, but it´s on the poster there..."
"OH, OK... DO YOU KNOW HOW MUCH IS THE TICKET?"
"Sorry, I have no idea... I´m going there for the first time..."
"YOU KNOW, WE HAVE AN APPOINTMENT AT THE JOB CENTRE (ukazuje na ženu vedle sebe), I KNOW HOW TO GET THERE FROM THE TRAIN STATION, BUT I NEVER BEEN THERE BY BUS..."
"Oh, I have an appointment there as well..."
"DO YOU KNOW HOW TO GET THERE?"
"Well, not really, I´m gonna ask somebody once we´re there..."
Nasazuju si sluchátka,,,,
Prosím už na mě nemluvte...
Hlavně se ke mě nepřipojujte, vím že máme společnou cestu, ale nezvládnu půlhodinovou small talk...
MUSÍM SI SEDNOUT JINAM NEŽ ONI A PAK JE SETŘÁST...
Přijíždí autobus.
Hodinu a půl dřímu v dálkovém doubledeckeru, který si to drandí po dálnici stovkou, jakoby nic.
Po příjezdu do Coventry vystupuju dřív než teplákový pár a vrhám se do útrob nádražní haly.
Cestou jsem se rozhodla, že bude asi chytřejší, tam jet hromadnou dopravou a připravené mapy využít až po cestě zpět, kdy je rozhodně vhodnější čas, na to se ztratit.
Hledám informace.
Nacházím informační kancelář, která se otevírá v 9:00.
Je 8:53.
Čekám než otevřou.
"DO WE HAVE TO TAKE ANOTHER BUS?"
Našli mě.
Teplákový muž nervózně přešlapuje.
Vysvětluju mu, že se hodlám zeptat až otevřou, že nevím jak se tam dostat.
Stojí vedle mě a nic neříkají.
Před informacemi stojí dalších 7 lidí.
Dochází mi, že je to kancelář obdobná našemu DPMB a spousta lidí tam stojí frontu na nějaký doklad.
Přichází paní a otevírá dveře.
Jdu se zeptat jí, abych nemusela stát ve frontě u přepážky.
Teplákový pár je mi nalepený na zádech a čeká co udělám.
Paní se omlouvá, že je tam fronta, že se mi nemůže věnovat.
Všichni mě předběhli a přede mnou je fronta 10 lidí.
Za mnou teplákový pár.
Teplákový muž prohazuje něco jako: "NO ABYCHOM TO STIHLI...."
Stojíme asi pět minut, přičemž teplákový pár se tváří nervózně.
Tepláková žena nemluví anglicky, ale z tónu jejího hlasu chápu, že ona nechápe, proč tam stojíme.
Teplákový muž ji tlumočí co se stalo a potom se mě anglicky ptá, jestli nám tady pomůžou.
Vyčítám si, že jsem nešla podle mapy pěšky.
Říkám teplákovému muži, že se zkusíme raději zeptat někoho venku, abychom neztráceli čas ve frontě.
Před budovou kouří dva pánové v obleku.
Teplákový pár je mi v patách a dost mě irituje, že mám na starost ještě další lidi.
Ptám se pánů v obleku, jak se dostaneme do jobcentra a ukazuju jim papír s adresou.
Ukazují na autobus stojící přes ulici.
Nastupujeme do autobusu, platíme lístek.
"DO YOU KNOW WHICH STOP TO GET OFF?"
Prosím řidiče, aby na nás houkl, až tam budeme.
Vyjíždíme.
Objíždíme blok a řidič volá: "JOBCENTER!"
Vystupujeme.
Je 9:23.
Jdeme směrem k budově, kterou teplákový muž poznává.
Vyměňujeme si fakta.
Jsou z Rumunska. Jeho žena neumí anglicky, takže ji jede na úřad tlumočit.
Myslí si, že jsem Britka. HAHAHA!
V půli cesty mi přichází SMS.
HELLO INDUSTRIA, WORK IN VOW TODAY, STARTING 2:30, FOR TRANSPORT BE AT THE OFFICE AT 1:00, IF ANY PROBLEMS CALL NOW 0041 11584
No nic, vyřídím to NIN a pak jim zavolám, že jsem dnes v Coventry, že nemůžu přijít.
Přicházím do Jobcentra a ohlašuju se na vrátnici. Teplákový pár činí stejně a sedá si vedle mě do čekárny.
Jsem zavolána postarší Indkou a vyřizujeme formality.
Odcházím z budovy 9:48.
Čtu ještě jednou SMS,
To číslo není úplné ne?! To je nesmysl.
Zkouším na něj volat.
VOLANÉ ČÍSLO NEEXISTUJE.
Zkouším volat na mobilní číslo, ze kterého byla SMS poslána.
Robotický hlas mi oznamuje, že jsem vyčerpala všechen kredit a ať si ho dobiju co nejdříve.
:
CO TEĎ?! (KLASICKÁ SITUACE HODNÁ HASHTAGU bilovástories)
Tak pominu-li fakt, že jsem zaplatila 10 liber za cestu a chtěla jsem objevovat město, pravděpodobně umřu, protože nemám šanci to stihnout na jednu ke kanceláři.
Mohla bych jet v 11:00, ale to znamená že budu v 12:30 v Leicesteru a i když vystoupím u domu, musela bych do centra utíkat.
Mohla bych stihnout jet v 10:00, ale to nemůžu jít pěšky, protože si moc nepamatuju, kudy jsme sem jeli a trasa na mapě je na půl hodiny. Nemám už ale ani drobné na lístek. Autobusem teda taky nemůžu jet, protože poblíž ani není nic, kde bych si mohla rozměnit.
Nevím ani kde je Vodafone, že bych si dobila kredit a zavolala do agentury.
Když jen tak nepříjdu, určitě mi už nikdy nezavolají a budu zase bez práce.
Mám deset minut.
Panikařím.
No tak nic, tak budu utíkat směrem, kterým si myslím, že je nádraží.
Výborné řešení, Natálie.
Ocitám se uprostřed nákupní promenády a nevím kam dál.
Je 9:54.
Ptám se na cestu.
Běžím.
Dobíhám na nádraži.
Je 10:03.
¨
Splavená jak laň v prostorné ohradě, dosedám na lavičku.
Ok, tak si teď půjdu koupit jídlo. Pojedu v 11:00. Doma vezmu safety shoes, převleču se a nastoupím na transport na zastávce co mám u domu. Je to vlastně dobře, že jsem nezabila den a budu mít 30 liber k dobru.
Kupuju si svačinu a ubírám se na zbývající dvacet minut do Primarku naproti nádraží.
SMS.
Peťa.
"TAK ČO? AKO?"
Zoufalý pokus - vytáčím její číslo.
"NO ČO AKO?"
Líčím ji celou svou situaci.
"TAK JA TAM MOŽEM ZAVOLAT ZA TEBA..."
Pět minut spolu debatujeme, jestli tam mám jít nebo ne. Zvažujeme pro a proti.
Nakonec se rozhodujeme, že bych to měla moc na těsno a zbytečně se honila.
Peťa jim zavolá a dá mi vědět, jak to dopadlo.
Je 11:02. Ujel mi tedy ten další bus.
Volá mi Peťa.
"POČUJ, ONA MA ODBYLA S TÝM, ŽE TI IDE BUS DO LEICESTERU VE 12 A OD OFFICU IDE NEJAKÝ TRANSPORT VE 3...TAKŽE TO STIHÁŠ..."
Aha, takže jdu pracovat...
Další hodinu zabíjím procházením se po městě.
Jsem hrozně ráda, že sebou tahám foťák, který nemám čas pořádně použít.
Na zastávce se mnou stojí holka v holínkách a na zemi má položenou krosnu.
JSEM SI JISTÁ, ŽE SE VRACÍ Z GLASTONBURY. VYPADÁ NA TO...
Někdo ji volá a ona do telefonu říká, že se vrací z Glastonbury.
Směju se.
Když přijedu do Leicesteru, balím si doma jídlo na celý večer a protože si nejsem jistá, jestli transport ve tři taky stojí na zastávce u domu, šlapu si to půl hodiny do města.
Přicházím k officu, kde už stojí dodávka.
Postává tam asi 5 kluků.
Řidič otevírá dveře a baví se se dvěma z nich.
Jsem daleko, takže nerozumím o čem se baví. Mám pocit, že se nebaví anglicky.
Nastupuju.
"Hi, I´m Natalie..to VOW.."
"FROM?"
"Czech,,"
"A JA SOM SLOVAK"
"aha, super, a kdy pojede autobus nazpátek?"
"TO NEVIEM, ALE AŽ ZKONČITE, BUDE TAM ČAKAT..."
"ok.."
Jdu si sednout uplně dozadu.
Nastupuje další slovák, který se s řidičem zná a zdraví i ty dva kluky co už tam sedí.
Jsou to taky Slováci.
Tak ještě že jsem jela do Anglie.
Nastupují ještě dva Poláci a jedeme na další zastávku, na tu, co je u mého domu.
SUPER!
Nastupuji dvě holky a zastavují u řidiče.
"HI,,,"
"NA NĚHO MOŽETE PO SLOVENSKY! JE TO SLOVÁK!" Ozývá se z předních sedadel.
Poslední volná místa jsou vedle mě vzadu, takže jsem najednou obklopena 3 Polákama, kteří nastoupili jako poslední.
Mám sluchátka a dívám se z okna.
Mají stupidní poznámky a chovají se jakoby jim bylo patnáct.
Snaží se semnou mluvit, ale dělám, že je neslyším přes sluchátka.
Slyším je moc dobře, protože se mi vybila baterka a nic mi nehraje.
Půl hodiny poslouchám jak se debilně smějou a snaží se sbalit ty dvě slovenky co sedí o řadu před náma.
Vystupujeme a jdeme pracovat....
Našla jsem si, jak se dostanu na nádraží v Leicesteru a v Ipadu jsem měla mapu Coventry s vyznačenou trasou z nádraží k job centru. Rozhodla jsem se jít pěšky, vycházelo to na nějakou půlhodinu.
Schůzku jsem měla domluvenou na 9:50 s tím, že autobus do Coventry přijel 8:45. Hodina mi musí stačit.
.............................................................................
Přicházím na autobusové nádraží v Leicesteru o půl hodiny dřív, protože jsem vynervovaná, že to nestihnu.
Hledám svou zastávku a sedám si do čekárny na lavičku vedle nějakého páru v teplákách.
Sotva si sednu a nasadím si sluchátka, obrací se na mě teplákový muž:
"EXCUSE ME..HI..."
"Hi..."
"IS THE BUS X6 LEAVING FROM THIS STOP?"
"I think so, yes..."
"TO COVENTRY?"
"Well, I´m not sure, but it´s on the poster there..."
"OH, OK... DO YOU KNOW HOW MUCH IS THE TICKET?"
"Sorry, I have no idea... I´m going there for the first time..."
"YOU KNOW, WE HAVE AN APPOINTMENT AT THE JOB CENTRE (ukazuje na ženu vedle sebe), I KNOW HOW TO GET THERE FROM THE TRAIN STATION, BUT I NEVER BEEN THERE BY BUS..."
"Oh, I have an appointment there as well..."
"DO YOU KNOW HOW TO GET THERE?"
"Well, not really, I´m gonna ask somebody once we´re there..."
Nasazuju si sluchátka,,,,
Prosím už na mě nemluvte...
Hlavně se ke mě nepřipojujte, vím že máme společnou cestu, ale nezvládnu půlhodinovou small talk...
MUSÍM SI SEDNOUT JINAM NEŽ ONI A PAK JE SETŘÁST...
Přijíždí autobus.
Hodinu a půl dřímu v dálkovém doubledeckeru, který si to drandí po dálnici stovkou, jakoby nic.
Po příjezdu do Coventry vystupuju dřív než teplákový pár a vrhám se do útrob nádražní haly.
Cestou jsem se rozhodla, že bude asi chytřejší, tam jet hromadnou dopravou a připravené mapy využít až po cestě zpět, kdy je rozhodně vhodnější čas, na to se ztratit.
Hledám informace.
Nacházím informační kancelář, která se otevírá v 9:00.
Je 8:53.
Čekám než otevřou.
"DO WE HAVE TO TAKE ANOTHER BUS?"
Našli mě.
Teplákový muž nervózně přešlapuje.
Vysvětluju mu, že se hodlám zeptat až otevřou, že nevím jak se tam dostat.
Stojí vedle mě a nic neříkají.
Před informacemi stojí dalších 7 lidí.
Dochází mi, že je to kancelář obdobná našemu DPMB a spousta lidí tam stojí frontu na nějaký doklad.
Přichází paní a otevírá dveře.
Jdu se zeptat jí, abych nemusela stát ve frontě u přepážky.
Teplákový pár je mi nalepený na zádech a čeká co udělám.
Paní se omlouvá, že je tam fronta, že se mi nemůže věnovat.
Všichni mě předběhli a přede mnou je fronta 10 lidí.
Za mnou teplákový pár.
Teplákový muž prohazuje něco jako: "NO ABYCHOM TO STIHLI...."
Stojíme asi pět minut, přičemž teplákový pár se tváří nervózně.
Tepláková žena nemluví anglicky, ale z tónu jejího hlasu chápu, že ona nechápe, proč tam stojíme.
Teplákový muž ji tlumočí co se stalo a potom se mě anglicky ptá, jestli nám tady pomůžou.
Vyčítám si, že jsem nešla podle mapy pěšky.
Říkám teplákovému muži, že se zkusíme raději zeptat někoho venku, abychom neztráceli čas ve frontě.
Před budovou kouří dva pánové v obleku.
Teplákový pár je mi v patách a dost mě irituje, že mám na starost ještě další lidi.
Ptám se pánů v obleku, jak se dostaneme do jobcentra a ukazuju jim papír s adresou.
Ukazují na autobus stojící přes ulici.
Nastupujeme do autobusu, platíme lístek.
"DO YOU KNOW WHICH STOP TO GET OFF?"
Prosím řidiče, aby na nás houkl, až tam budeme.
Vyjíždíme.
Objíždíme blok a řidič volá: "JOBCENTER!"
Vystupujeme.
Je 9:23.
Jdeme směrem k budově, kterou teplákový muž poznává.
Vyměňujeme si fakta.
Jsou z Rumunska. Jeho žena neumí anglicky, takže ji jede na úřad tlumočit.
Myslí si, že jsem Britka. HAHAHA!
V půli cesty mi přichází SMS.
HELLO INDUSTRIA, WORK IN VOW TODAY, STARTING 2:30, FOR TRANSPORT BE AT THE OFFICE AT 1:00, IF ANY PROBLEMS CALL NOW 0041 11584
No nic, vyřídím to NIN a pak jim zavolám, že jsem dnes v Coventry, že nemůžu přijít.
Přicházím do Jobcentra a ohlašuju se na vrátnici. Teplákový pár činí stejně a sedá si vedle mě do čekárny.
Jsem zavolána postarší Indkou a vyřizujeme formality.
Odcházím z budovy 9:48.
Čtu ještě jednou SMS,
To číslo není úplné ne?! To je nesmysl.
Zkouším na něj volat.
VOLANÉ ČÍSLO NEEXISTUJE.
Zkouším volat na mobilní číslo, ze kterého byla SMS poslána.
Robotický hlas mi oznamuje, že jsem vyčerpala všechen kredit a ať si ho dobiju co nejdříve.
:
CO TEĎ?! (KLASICKÁ SITUACE HODNÁ HASHTAGU bilovástories)
Tak pominu-li fakt, že jsem zaplatila 10 liber za cestu a chtěla jsem objevovat město, pravděpodobně umřu, protože nemám šanci to stihnout na jednu ke kanceláři.
Mohla bych jet v 11:00, ale to znamená že budu v 12:30 v Leicesteru a i když vystoupím u domu, musela bych do centra utíkat.
Mohla bych stihnout jet v 10:00, ale to nemůžu jít pěšky, protože si moc nepamatuju, kudy jsme sem jeli a trasa na mapě je na půl hodiny. Nemám už ale ani drobné na lístek. Autobusem teda taky nemůžu jet, protože poblíž ani není nic, kde bych si mohla rozměnit.
Nevím ani kde je Vodafone, že bych si dobila kredit a zavolala do agentury.
Když jen tak nepříjdu, určitě mi už nikdy nezavolají a budu zase bez práce.
Mám deset minut.
Panikařím.
No tak nic, tak budu utíkat směrem, kterým si myslím, že je nádraží.
Výborné řešení, Natálie.
Ocitám se uprostřed nákupní promenády a nevím kam dál.
Je 9:54.
Ptám se na cestu.
Běžím.
Dobíhám na nádraži.
Je 10:03.
¨
Splavená jak laň v prostorné ohradě, dosedám na lavičku.
Ok, tak si teď půjdu koupit jídlo. Pojedu v 11:00. Doma vezmu safety shoes, převleču se a nastoupím na transport na zastávce co mám u domu. Je to vlastně dobře, že jsem nezabila den a budu mít 30 liber k dobru.
Kupuju si svačinu a ubírám se na zbývající dvacet minut do Primarku naproti nádraží.
SMS.
Peťa.
"TAK ČO? AKO?"
Zoufalý pokus - vytáčím její číslo.
"NO ČO AKO?"
Líčím ji celou svou situaci.
"TAK JA TAM MOŽEM ZAVOLAT ZA TEBA..."
Pět minut spolu debatujeme, jestli tam mám jít nebo ne. Zvažujeme pro a proti.
Nakonec se rozhodujeme, že bych to měla moc na těsno a zbytečně se honila.
Peťa jim zavolá a dá mi vědět, jak to dopadlo.
Je 11:02. Ujel mi tedy ten další bus.
Volá mi Peťa.
"POČUJ, ONA MA ODBYLA S TÝM, ŽE TI IDE BUS DO LEICESTERU VE 12 A OD OFFICU IDE NEJAKÝ TRANSPORT VE 3...TAKŽE TO STIHÁŠ..."
Další hodinu zabíjím procházením se po městě.
Jsem hrozně ráda, že sebou tahám foťák, který nemám čas pořádně použít.
Na zastávce se mnou stojí holka v holínkách a na zemi má položenou krosnu.
JSEM SI JISTÁ, ŽE SE VRACÍ Z GLASTONBURY. VYPADÁ NA TO...
Někdo ji volá a ona do telefonu říká, že se vrací z Glastonbury.
Směju se.
Když přijedu do Leicesteru, balím si doma jídlo na celý večer a protože si nejsem jistá, jestli transport ve tři taky stojí na zastávce u domu, šlapu si to půl hodiny do města.
Přicházím k officu, kde už stojí dodávka.
Postává tam asi 5 kluků.
Řidič otevírá dveře a baví se se dvěma z nich.
Jsem daleko, takže nerozumím o čem se baví. Mám pocit, že se nebaví anglicky.
Nastupuju.
"Hi, I´m Natalie..to VOW.."
"FROM?"
"Czech,,"
"A JA SOM SLOVAK"
"aha, super, a kdy pojede autobus nazpátek?"
"TO NEVIEM, ALE AŽ ZKONČITE, BUDE TAM ČAKAT..."
"ok.."
Jdu si sednout uplně dozadu.
Nastupuje další slovák, který se s řidičem zná a zdraví i ty dva kluky co už tam sedí.
Jsou to taky Slováci.
Tak ještě že jsem jela do Anglie.
Nastupují ještě dva Poláci a jedeme na další zastávku, na tu, co je u mého domu.
SUPER!
Nastupuji dvě holky a zastavují u řidiče.
"HI,,,"
"NA NĚHO MOŽETE PO SLOVENSKY! JE TO SLOVÁK!" Ozývá se z předních sedadel.
Poslední volná místa jsou vedle mě vzadu, takže jsem najednou obklopena 3 Polákama, kteří nastoupili jako poslední.
Mám sluchátka a dívám se z okna.
Mají stupidní poznámky a chovají se jakoby jim bylo patnáct.
Snaží se semnou mluvit, ale dělám, že je neslyším přes sluchátka.
Slyším je moc dobře, protože se mi vybila baterka a nic mi nehraje.
Půl hodiny poslouchám jak se debilně smějou a snaží se sbalit ty dvě slovenky co sedí o řadu před náma.
Vystupujeme a jdeme pracovat....
Žádné komentáře:
Okomentovat