Ráda cestuju sama.
Ať už je to jenom cesta vlakem k taťkovi, nebo let někam do zahraničí, užívám si to.
Většinou sedím a pozoruju lidi na letištích a nádražích a uvažuju kam jedou.
Baví mě hádající se rodiny, vřeštící děti i naškrobení podnikatelé s příručním zavazadlem.
Nemusím s nikým mluvit, ale přesto jsem součástí množiny lidí, které spojuje společná cesta.
Většinou jsem na cestě nejkreativnější a tupý pohled z okýnka mě dokáže neuvěřitelně inspirovat.
Přesto existuje jedna věc, která mě vždycky dokáže vytočit...
VEŘEJNÉ ZÁCHODY, KDYŽ NEMÁTE NIKOHO KDO BY VÁM POHLÍDAL VĚCI
Snaha projít přes turniket veřejných záchodů s třicetikilovým kufrem, batohem a kabelkou by měla být olympijskou disciplínou.
Nejenže poplatek za WC v zahraničí je obdobný ceně obědů v Menze (no co jsem student...), ale všude máte ty stupidní turnikety, kterými prostě se zavazadlem neprojdete.
Je tu samozřejmě možnost využít vrátek vedle turniketu, které jsou otevírány čipovou kartou, kterou vlastní pracovník úklidu.
Pokud máte štěstí jako já, pracovník pravděpodobně zrovna před chvílí odešel na oběd a vrátí se za půl hodiny.
V této situaci se buď rozhodnete, že to vydržíte, nebo se odhodláte k zoufalým činům.
.......
Zhluboka jsem se nadechla a vyhrabala poslední drobné z útrob peněženky.
Rozhodla jsem se přehodit kufr přes bezpečnostní vrátka.
Ovšem zvednout třicetikilový kufr do úrovně pasu není až taková sranda, obzvlášť když mám na zádech ještě patnáctikilový batoh a proto se snažím naznačit okolí k čemu se chystám a očima hledám někoho, kdo by mi pomohl.
Nikdo? V pořádku. Zvednu to sama.
Kufr dopadá za vrátka a já rychle házím drobné do automatu nad turniketem,
Poslední mince propadla nazpět a automat ji odmítá přijmout.
Zkouším to znovu a turniket píská a svítí zeleně.
No jistě, že k tomu všemu mám ještě omezený čas...
S vervou vcházím a snažím se protlačit.
Velký batoh se však zasekává a nemůžu se dostat dál.
Paní stojící za mnou se do mě snaží strčit.
Jasně, teď mi pomáhejte všichni!
Po pár vteřinách se nám daří protlačit mě za turniket.
OK, teď už zbývá jen, narvat se s tím vším do kabinky...
Dobré dvě minuty otáčím kufrem a snažím se zavřít dveře.
"KRÁVO ZDECHLÁ!"
Nechávám kufr před kabinkou.
Kdyby ho chtěl někdo ukrást, pravděpodobně bych ho stejně potkala na cestě ven u turniketu a kdybych měla štěstí, možná by ho přehodil přes vrátka místo mě.
WIN WIN.
Samozřejmě se vůbec nikdo o kufr nezajímal, takže proces opakuju při cestě zpět.
Vyřízená dosedám na lavičku vedle záchodů a otírám pot z čela.
ANO VÁŽENÍ, za pět minut přichází uklízečka, otevírá si vrátka kartou a mizí v úklidové místnosti.
Mám ještě dvě hodiny čas, takže zůstávám v nádražní hale a pozoruju procházející lidi.
Kdo jste nekdy byli na Viktorce v Londýně, víte jak to tam probíhá.
Sedím na lavičce a kolem mě proudí tak 100 lidí za minutu.
Fascinuje mě to.
Přídává tomu i fakt, že jsem už dvanáct hodin nespala a čeká mě další dvacetihodinová cesta autobusem.
Když se blíží čas odjezdu, přemisťuju se k zastávce busu Student Agency.
Kupovala jsem si poslední lístek a jediné volné místo bylo úplně vzadu na pětce u okna.
Předem se děsím, co za skupinu bude sedět vedle mě.
Přicházím na zastávku a rozhlížím se.
Zatím tam postává tak 10 lidí.
Rodina se třemi dětmi. (JEŽIŠ TI BUDOU URČITĚ VEDLE MĚ!)
Pár, tak v mém věku.
Třicetiletá žena pravděpodobně se svým starším otcem.
Nějaký padesátník a dvě romky, pravděpodobně matka s dcerou.
Nejsem si jistá kdo je Čech a kdo ne, protože jsem od nich moc daleko.
Děti vypadají klidně, rodiče spolu mluví dost nahlas a maďarsky.
Matka s dcerou pobíhají po nádraží a zmateně hledají svoji zastávku.
Pár se evidentně kvůli něčeho pohádal. Ona stojí a ignoruje veškeré jeho snahy hladit ji po rameni.
Na zastávku přichází dva kluci, tak v mém věku, oba mají tričko I LOVE LONDON.
Romská matka s dcerou se vrací na zastávku kde původně stály a slyším, že se spolu baví česky.
Pár se usmiřuje.
Nejmladší dítě (cca tříletý kluk) se dožaduje něčeho z tašky.
Přichází romský dědeček s cca pětiletou vnučkou.
Přijíždí autobus a všichni se řadíme do fronty ke dveřím.
Za nás se řadí nově příchozí.
Pár se znovu hádá (česky), protože on špatně sbalil zavazadlo do autobusu. Teď on ignoruje ji, zatímco ona uprostřed silnice otevírá velkou sportovní tašku a něco v ní hledá.
Z autobusu vyskakuje útlý steward v růžovém tričku a všem kontroluje doklady.
Hlasím, že jedu do Prahy a dostávám lístek ke kufru.
NIKDO NEVÁŽIL HMOTNOST A AČKOLIV JE NA LÍSTKU, ŽE JE POVOLENO JEN JEDNO PŘÍRUČNÍ ZAVAZADLO, PROCHAZÍM SE DVĚMA.
(WAY TO GO STUDENT AGENCY)
Nastupuju.
V autobuse už sedí romská matka s dcerou, které evidentně nepochopily, že ve Studentovi si každý volí číslo sedadla sám a už přes půl autobusu na mě volají: "SEDÍTE TADY?"
"Já jdu až dozadu..."
"AHA, NO ONI NÁM DALI ÚPLNĚ BLBĚ TY SEDADLA, SEDÍME KAŽDÁ JINDE, HOLKA TADY PŘECE NEBUDE SEDĚT SAMA...ŽEJO..."
"No, když se to kupuje na poslední chvíli tak už zbydou jenom sedadla daleko od sebe."
"MY TO MÁME UŽ DVA MĚSÍCE A STEJNĚ NÁM TO DALI TAKHLE BLBĚ. A HOLKA PRÁVĚ BY TADY SEDĚLA SAMA ("holka" má tak 16 ...a její matce chybí tak 10 zubů) TAKŽE SI TO CHCEME VYMĚNIT"
"No já jdu až dozadu..."
Jdu až dozadu.
Zjíšťuju že batoh se mi nevleze do přihrádky nad hlavou, takže se s ním cpu k oknu.
Ok, takže dvacet hodin s batohem pod nohama...FUN TIMES!
Přichází celá pětičlená rodina a jdou dozadu.
Dochází mi, že jsou tam už ale volné jenom čtyři místa.
Sedá si matka s dětmi a otec stále stojí v uličce.
Vedle mě sedí nejstarší, tak 12 letá holka, matka sedí uprostřed a kromě nejmladšího syna, má ještě tak čtyřletou holčičku.
Před nás si sedá hlučný romský děda s vnučkou a nemůžu se rozhodnout jestli je Čech nebo Slovák.
"TAK VANESKA SEDNI SI ALE, ČO DĚLÁŠ VANESKA! NEMOŽEŠ SI ZAPNOUT AJPADA JEŠTĚ, TO AŽ TI PANÍ ZAPNE (náš steward je muž). NEVÍM JESTLI TAM MAJÍ MIŇÓNY, TAK MOŽNO JINÉ POHÁDKY TAM PANÍ BUDE MÍT (jaká paní furt?) DAJ SI NOŽIČKY DOLE. VANESKA ALE TAK POSLUCHAJ."
Rodina vedle, se nevěřícně dívá směrem k dědovi.
Vaneska se uklidnila a autobusem se rozléhá matka, snažící se domluvit si výměnu sedadel.
Padesátník, který evidentně není Čech stojí nad svým obsazeným sedadlem, zatímco na něj matka s dcerou vykřikují "58!" "HOLKA BY SEDĚLA SAMA" "58"
Padesátník vůbec neví, která bije, takže anglicky opakuje: "THIS IS MY SEAT!"
Vaneska znásilňuje! "ajpada", který zatím nejde zapnout, protože FUN and RELAX si můžeme dopřávat, až když autobus nastartuje.
Děti vedle mě ani nedutají. Otec se s rodinou loučí a vystupuje.
Padesátník se přesunuje do zadní části busu, z uličky nevidí na sedadle u okna tříleté dítě a domnívá se, že je to volné sedadlo 58.
"OH NO WAY! I´M TOO TALL TO SIT IN THE BACK!"
Křičí a vrací se zpět k matce s dcerou.
"FIFTY EIGHT, THAT´S NOT IN THE BACK"
Padesátník se vrací, sedá si a uvolňuje tak uličku.
Vaneska telefonuje se svou MOMMY anglicky.
Ženy souhlasí a mění si stranu.
Vypadá to, že přední část autobusu nastoupila v pořádku.
Děda si od Vanesky bere telefón a loučí se s MOMMY s tím, že se "JÍ JEŠTĚ OZVE Z KANÁLA".
Matka s dvanáctiletou dcerou vedle mě se smějou a evidentně vtipkujou na účet dědy s Vaneskou.
Dvě nejmladší děti mají vlastní "ajpady" a barevné sluchátka a sledujou nějaký dětský pořad.
Ještě jsme nevyjeli a už se dobře bavím.
Vyjeli jsme.
Ujíždíme tak 500 metrů - opouštíme nádraží.
Autobusem se začne ozývat z různých míst:
"HALÓ, TAM NĚKDO BĚŽÍ"
"HALÓ!"
"ZASTAVTE, HALÓ!"
Dívám se z okýnka vedle sebe.
Vedle autobusu běží uprostřed čtyřproudovky slečna s kufrem.
Má podpatky, šaty, kufr a kabelku, a běží.
Mává jak na prvního Máje, kličkuje mezi protijedoucími auty a vypadá strašně zoufale.
"ZASTAVTE!"
"HALÓ, TÁMHLE MÁVÁ SLEČNA"
Autobus opravdu zastavuje u krajnice.
Slečna nastupuje a omlouvá se.
Směju se nahlas.
Matka vedle mě se taky směje nahlas a vypadá to, že jsme našly vzájemné sympatie.
Steward Michal nás vítá na paubě autobusu FUN AND RELAX a zapíná všem "ajpady".
Za ty roky co jezdím studentem, si dovoluji tvrdit, že věta : "BĚHEM CESTY BUDU AUTOBUSEM PRAVIDELNĚ PROCHÁZET" je největší lež v dějinách autobusové dopravy.
Nicméně se snažím složit si nohy do co nejméně křečopudné polohy a zapínám svou obrazovku.
Volím kategorii HUDBA
CZ A SK POP, CZ A SK ROCK, ZAHRANIČNÍ ROCK....RADIO R?????
FIRE AT A SEA PARKS?
Kdo neznáte Fire at a Sea Parks - go hýr !
(Hanka je jeden z mála lidí ((Díky za podporu, díky všem)) co sem pravidelně chodí, takže ji tímto zase zdravím a ano! poslouchala jsem tvou radio show na území Anglie.
Kam se hrabe Dan a Phil na BBC )
Cesta pak probíhala normálně jako každá jiná.
Vaneska čuměla dokola na Já Padouch.
Steward autobusem neprocházel vůbec, natož pravidelně.
V Calais jsem viděla jen tři uprchlíky a děda někomu volal, že právě vylezl z kanála.
Nabrali jsme tříhodinové zpoždění, odumřely mi nohy a moc jsem se nevyspala.
Jak jsem psala, že turnikety se zavazadlem, by mohly být olympijskou disciplínou...tak po téhle cestě mám ještě novou oblíbenou hru: NAJDI PŘI ČŮRACÍ PAUZE SVŮJ AUTOBUS, KTERÝ PŘEPARKOVAL.
a tip na závěr:
POKUD JEDETE STUDENTEM A VEZETE SI NĚCO, CO SE MŮŽE ZKAZIT, DEJTE SI TO DO PŘIHRÁDKY NAD HLAVOU. JE TAM CHLADNO OD KLIMATIZACE,
Děkuji za pozornost :)))
Ať už je to jenom cesta vlakem k taťkovi, nebo let někam do zahraničí, užívám si to.
Většinou sedím a pozoruju lidi na letištích a nádražích a uvažuju kam jedou.
Baví mě hádající se rodiny, vřeštící děti i naškrobení podnikatelé s příručním zavazadlem.
Nemusím s nikým mluvit, ale přesto jsem součástí množiny lidí, které spojuje společná cesta.
Většinou jsem na cestě nejkreativnější a tupý pohled z okýnka mě dokáže neuvěřitelně inspirovat.
Přesto existuje jedna věc, která mě vždycky dokáže vytočit...
VEŘEJNÉ ZÁCHODY, KDYŽ NEMÁTE NIKOHO KDO BY VÁM POHLÍDAL VĚCI
Snaha projít přes turniket veřejných záchodů s třicetikilovým kufrem, batohem a kabelkou by měla být olympijskou disciplínou.
Nejenže poplatek za WC v zahraničí je obdobný ceně obědů v Menze (no co jsem student...), ale všude máte ty stupidní turnikety, kterými prostě se zavazadlem neprojdete.
Je tu samozřejmě možnost využít vrátek vedle turniketu, které jsou otevírány čipovou kartou, kterou vlastní pracovník úklidu.
Pokud máte štěstí jako já, pracovník pravděpodobně zrovna před chvílí odešel na oběd a vrátí se za půl hodiny.
V této situaci se buď rozhodnete, že to vydržíte, nebo se odhodláte k zoufalým činům.
.......
Zhluboka jsem se nadechla a vyhrabala poslední drobné z útrob peněženky.
Rozhodla jsem se přehodit kufr přes bezpečnostní vrátka.
Ovšem zvednout třicetikilový kufr do úrovně pasu není až taková sranda, obzvlášť když mám na zádech ještě patnáctikilový batoh a proto se snažím naznačit okolí k čemu se chystám a očima hledám někoho, kdo by mi pomohl.
Nikdo? V pořádku. Zvednu to sama.
Kufr dopadá za vrátka a já rychle házím drobné do automatu nad turniketem,
Poslední mince propadla nazpět a automat ji odmítá přijmout.
Zkouším to znovu a turniket píská a svítí zeleně.
No jistě, že k tomu všemu mám ještě omezený čas...
S vervou vcházím a snažím se protlačit.
Velký batoh se však zasekává a nemůžu se dostat dál.
Paní stojící za mnou se do mě snaží strčit.
Jasně, teď mi pomáhejte všichni!
Po pár vteřinách se nám daří protlačit mě za turniket.
OK, teď už zbývá jen, narvat se s tím vším do kabinky...
Dobré dvě minuty otáčím kufrem a snažím se zavřít dveře.
"KRÁVO ZDECHLÁ!"
Nechávám kufr před kabinkou.
Kdyby ho chtěl někdo ukrást, pravděpodobně bych ho stejně potkala na cestě ven u turniketu a kdybych měla štěstí, možná by ho přehodil přes vrátka místo mě.
WIN WIN.
Samozřejmě se vůbec nikdo o kufr nezajímal, takže proces opakuju při cestě zpět.
Vyřízená dosedám na lavičku vedle záchodů a otírám pot z čela.
ANO VÁŽENÍ, za pět minut přichází uklízečka, otevírá si vrátka kartou a mizí v úklidové místnosti.
Mám ještě dvě hodiny čas, takže zůstávám v nádražní hale a pozoruju procházející lidi.
Kdo jste nekdy byli na Viktorce v Londýně, víte jak to tam probíhá.
Sedím na lavičce a kolem mě proudí tak 100 lidí za minutu.
Fascinuje mě to.
Přídává tomu i fakt, že jsem už dvanáct hodin nespala a čeká mě další dvacetihodinová cesta autobusem.
Když se blíží čas odjezdu, přemisťuju se k zastávce busu Student Agency.
Kupovala jsem si poslední lístek a jediné volné místo bylo úplně vzadu na pětce u okna.
Předem se děsím, co za skupinu bude sedět vedle mě.
Přicházím na zastávku a rozhlížím se.
Zatím tam postává tak 10 lidí.
Rodina se třemi dětmi. (JEŽIŠ TI BUDOU URČITĚ VEDLE MĚ!)
Pár, tak v mém věku.
Třicetiletá žena pravděpodobně se svým starším otcem.
Nějaký padesátník a dvě romky, pravděpodobně matka s dcerou.
Nejsem si jistá kdo je Čech a kdo ne, protože jsem od nich moc daleko.
Děti vypadají klidně, rodiče spolu mluví dost nahlas a maďarsky.
Matka s dcerou pobíhají po nádraží a zmateně hledají svoji zastávku.
Pár se evidentně kvůli něčeho pohádal. Ona stojí a ignoruje veškeré jeho snahy hladit ji po rameni.
Na zastávku přichází dva kluci, tak v mém věku, oba mají tričko I LOVE LONDON.
Romská matka s dcerou se vrací na zastávku kde původně stály a slyším, že se spolu baví česky.
Pár se usmiřuje.
Nejmladší dítě (cca tříletý kluk) se dožaduje něčeho z tašky.
Přichází romský dědeček s cca pětiletou vnučkou.
Přijíždí autobus a všichni se řadíme do fronty ke dveřím.
Za nás se řadí nově příchozí.
Pár se znovu hádá (česky), protože on špatně sbalil zavazadlo do autobusu. Teď on ignoruje ji, zatímco ona uprostřed silnice otevírá velkou sportovní tašku a něco v ní hledá.
Z autobusu vyskakuje útlý steward v růžovém tričku a všem kontroluje doklady.
Hlasím, že jedu do Prahy a dostávám lístek ke kufru.
NIKDO NEVÁŽIL HMOTNOST A AČKOLIV JE NA LÍSTKU, ŽE JE POVOLENO JEN JEDNO PŘÍRUČNÍ ZAVAZADLO, PROCHAZÍM SE DVĚMA.
(WAY TO GO STUDENT AGENCY)
Nastupuju.
V autobuse už sedí romská matka s dcerou, které evidentně nepochopily, že ve Studentovi si každý volí číslo sedadla sám a už přes půl autobusu na mě volají: "SEDÍTE TADY?"
"Já jdu až dozadu..."
"AHA, NO ONI NÁM DALI ÚPLNĚ BLBĚ TY SEDADLA, SEDÍME KAŽDÁ JINDE, HOLKA TADY PŘECE NEBUDE SEDĚT SAMA...ŽEJO..."
"No, když se to kupuje na poslední chvíli tak už zbydou jenom sedadla daleko od sebe."
"MY TO MÁME UŽ DVA MĚSÍCE A STEJNĚ NÁM TO DALI TAKHLE BLBĚ. A HOLKA PRÁVĚ BY TADY SEDĚLA SAMA ("holka" má tak 16 ...a její matce chybí tak 10 zubů) TAKŽE SI TO CHCEME VYMĚNIT"
"No já jdu až dozadu..."
Jdu až dozadu.
Zjíšťuju že batoh se mi nevleze do přihrádky nad hlavou, takže se s ním cpu k oknu.
Ok, takže dvacet hodin s batohem pod nohama...FUN TIMES!
Přichází celá pětičlená rodina a jdou dozadu.
Dochází mi, že jsou tam už ale volné jenom čtyři místa.
Sedá si matka s dětmi a otec stále stojí v uličce.
Vedle mě sedí nejstarší, tak 12 letá holka, matka sedí uprostřed a kromě nejmladšího syna, má ještě tak čtyřletou holčičku.
Před nás si sedá hlučný romský děda s vnučkou a nemůžu se rozhodnout jestli je Čech nebo Slovák.
"TAK VANESKA SEDNI SI ALE, ČO DĚLÁŠ VANESKA! NEMOŽEŠ SI ZAPNOUT AJPADA JEŠTĚ, TO AŽ TI PANÍ ZAPNE (náš steward je muž). NEVÍM JESTLI TAM MAJÍ MIŇÓNY, TAK MOŽNO JINÉ POHÁDKY TAM PANÍ BUDE MÍT (jaká paní furt?) DAJ SI NOŽIČKY DOLE. VANESKA ALE TAK POSLUCHAJ."
Rodina vedle, se nevěřícně dívá směrem k dědovi.
Vaneska se uklidnila a autobusem se rozléhá matka, snažící se domluvit si výměnu sedadel.
Padesátník, který evidentně není Čech stojí nad svým obsazeným sedadlem, zatímco na něj matka s dcerou vykřikují "58!" "HOLKA BY SEDĚLA SAMA" "58"
Padesátník vůbec neví, která bije, takže anglicky opakuje: "THIS IS MY SEAT!"
Vaneska znásilňuje! "ajpada", který zatím nejde zapnout, protože FUN and RELAX si můžeme dopřávat, až když autobus nastartuje.
Děti vedle mě ani nedutají. Otec se s rodinou loučí a vystupuje.
Padesátník se přesunuje do zadní části busu, z uličky nevidí na sedadle u okna tříleté dítě a domnívá se, že je to volné sedadlo 58.
"OH NO WAY! I´M TOO TALL TO SIT IN THE BACK!"
Křičí a vrací se zpět k matce s dcerou.
"FIFTY EIGHT, THAT´S NOT IN THE BACK"
Padesátník se vrací, sedá si a uvolňuje tak uličku.
Vaneska telefonuje se svou MOMMY anglicky.
Nastupují dvě starší ženy a za nimi pár.
"PROMIŇTE, NEMOHLI BYCHOM SI VYMĚNIT STRANY? JÁ MÁM RADŠI TUHLE STRANU, KDYBY VÁM TO NEVADILO..." Ptá se ona, zatímco on se tváří, že by nejradši vyměnil ji.Ženy souhlasí a mění si stranu.
Vypadá to, že přední část autobusu nastoupila v pořádku.
Děda si od Vanesky bere telefón a loučí se s MOMMY s tím, že se "JÍ JEŠTĚ OZVE Z KANÁLA".
Matka s dvanáctiletou dcerou vedle mě se smějou a evidentně vtipkujou na účet dědy s Vaneskou.
Dvě nejmladší děti mají vlastní "ajpady" a barevné sluchátka a sledujou nějaký dětský pořad.
Ještě jsme nevyjeli a už se dobře bavím.
Vyjeli jsme.
Ujíždíme tak 500 metrů - opouštíme nádraží.
Autobusem se začne ozývat z různých míst:
"HALÓ, TAM NĚKDO BĚŽÍ"
"HALÓ!"
"ZASTAVTE, HALÓ!"
Dívám se z okýnka vedle sebe.
Vedle autobusu běží uprostřed čtyřproudovky slečna s kufrem.
Má podpatky, šaty, kufr a kabelku, a běží.
Mává jak na prvního Máje, kličkuje mezi protijedoucími auty a vypadá strašně zoufale.
"ZASTAVTE!"
"HALÓ, TÁMHLE MÁVÁ SLEČNA"
Autobus opravdu zastavuje u krajnice.
Slečna nastupuje a omlouvá se.
Směju se nahlas.
Matka vedle mě se taky směje nahlas a vypadá to, že jsme našly vzájemné sympatie.
Steward Michal nás vítá na paubě autobusu FUN AND RELAX a zapíná všem "ajpady".
Za ty roky co jezdím studentem, si dovoluji tvrdit, že věta : "BĚHEM CESTY BUDU AUTOBUSEM PRAVIDELNĚ PROCHÁZET" je největší lež v dějinách autobusové dopravy.
Nicméně se snažím složit si nohy do co nejméně křečopudné polohy a zapínám svou obrazovku.
Volím kategorii HUDBA
CZ A SK POP, CZ A SK ROCK, ZAHRANIČNÍ ROCK....RADIO R?????
FIRE AT A SEA PARKS?
Kdo neznáte Fire at a Sea Parks - go hýr !
(Hanka je jeden z mála lidí ((Díky za podporu, díky všem)) co sem pravidelně chodí, takže ji tímto zase zdravím a ano! poslouchala jsem tvou radio show na území Anglie.
Kam se hrabe Dan a Phil na BBC )
Cesta pak probíhala normálně jako každá jiná.
Vaneska čuměla dokola na Já Padouch.
Steward autobusem neprocházel vůbec, natož pravidelně.
V Calais jsem viděla jen tři uprchlíky a děda někomu volal, že právě vylezl z kanála.
Nabrali jsme tříhodinové zpoždění, odumřely mi nohy a moc jsem se nevyspala.
Jak jsem psala, že turnikety se zavazadlem, by mohly být olympijskou disciplínou...tak po téhle cestě mám ještě novou oblíbenou hru: NAJDI PŘI ČŮRACÍ PAUZE SVŮJ AUTOBUS, KTERÝ PŘEPARKOVAL.
a tip na závěr:
POKUD JEDETE STUDENTEM A VEZETE SI NĚCO, CO SE MŮŽE ZKAZIT, DEJTE SI TO DO PŘIHRÁDKY NAD HLAVOU. JE TAM CHLADNO OD KLIMATIZACE,
Děkuji za pozornost :)))
Žádné komentáře:
Okomentovat