V pondělí jsme opět končili o půl jedenácte a transport jel až o půlnoci.
Je to strašně stupidní.
Únava se projevila už na druhý den, protože přece jenom takových dvěstě přepravek se pronese.
Dělalo mi problém ráno vstávat, nicmeně jsem zjístila, že jsem na rozpisu až do pátku, takže evidentně alespoň na týden práci mám.
Práce začala být už v to pondělí trošku stereotypní.
Navíc klasicky, musím mít já vždycky nějaké problémy. Takže mi prakticky v každé třetí přepravce něco chybělo a musela jsem pro to jít na PICKING. Byla jsem dořezaná od kartónu a dlouhé nehty byly minulostí.
Ale furt jsem si říkala, že to je v pohodě. Že to není taková hrůza a nemusím to dělat celý život, jako jiní lidé.
..............................................
V Úterý mi zase ráno přišla smska.
Začínáme už ve 13:30.
Cítím, že mě bolí celý člověk, ale vstávám a chystám si jídlo na celý den.
Nastupuju na zastávce u domu a jedu do práce.
Jsem tam třetí den, všichni mě zdraví a mám pocit, že už taky většinu lidí znám.
Pracuju.
Dostala jsem místo u stolu vedle Gabrielova stolu.
Gabi má svoje rádio, které má napojené na bedničky, aby byla vůbec hudba slyšet přes hučení pásů.
Posloucháme Evropu 2. (JEŠTĚ, ŽE JSEM JELA DO ANGLIE)
Všechno mě bolí.
V Anglii je heatwave.
Venku je 36 stupňů.
V plechovém skladu tak 45.
Všichni jsou orosení a moje spotřeba vody se zvyšuje na 5 litrů za směnu. (JO POČÍTALA JSEM TO)
Občas mi z nosu kape pot na bublinkové obálky, rozhlížím se a vidím, že kape ze všech.
Tak alespoň zhubnu.
Zvedám přepravky a balím.
Na palci mám puchýře z toho jak v nich v rychlosti protáčím lepící pásku.
Proč si doprčic někdo objednává jedno balení připínáčků poštou? Nebo jeden balíček zeleného čaje?
ROZEŽRANOST DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI. Třetí den a opouští mě kreativita.
kap.
kap.
Místo diáře dal někdo do přepravky omylem houbičku na whiteboard.
Jdu se projít do skladu.
Uklidňuju se tím, že někdo tohle dělá celý život, já mám na výběr.
Když se vracím u mého stolu stojí Alina.
Chce se mnou mluvit vedoucí oddělení a jdu do její kanceláře.
I přesto, že je Polka. mluvíme anglicky. Mává mi před obličejem tabulkama.
"DO YOU LIKE YOUR JOB SO FAR?"
Kývu.
"YOU KNOW WE HAVE A TARGET HERE, AND EVERYBODY IS MAKING IT..."
Během pátku jsem udělala 28 balíčku za hodinu. V pondělí 29. Target nebo-li norma je 60 balíčků za hodinu.
Jako už teď jsem vyřízená a představa, že mám dělat dvakrát tolik, mě děsí,
Dostávám kázání o tom, jak bych se každý den měla zlepšit o pět balíčků tak, abych v pátek už dělala 60 za hodinu.
Vzhledem k tomu, že tam má 6 nových lidí a jen 4 volná místa. Nechá si jen ty nejlepší.
Snažím se argumentovat tím, že některé bedny mají třeba i 20 kilo, takže jsem potom pomalejší.
Argument je smeten ze stolu tím, že takhle to hold je a některé bedny jsou těžší než jiné.
"OK. I´LL TRY MY BEST."¨
Snažím se jak můžu.
Seru na perfekcionismus. Balím všechno, jak mi to příjde pod ruku.
Přibývá řezů od papírů a polštářky prstů mě začínají pálit z toho jak neustále přejíždí přes hrany kartonových krabic.
Už nikdy se nebudu smát vtipně zabaleným balíčkům, které mi přišly z Ebaye. Kdykoliv mi teď přijde balíček, budu se na něj pět minut jen dívat, abych uctila památků páru rukou, které ho balily.
......
Ve středu mi ráno volá Karolina, že mi sehnala odvoz, že někdo kdo bydlí poblíž mě, jede autem.
Posílá mi smskou číslo na KAROLA.
Je to Polák. Kromě mě veze ještě jednu Polku.
Vyzvedává mě u domu a jedeme.
Mluvíme polsky.
Zjíšťuju, že vytvářím hybridní jazyk.
Do českých slov přidávám polské prvky a mám pocit, že mi pak budou rozumnět.
Nerozumí.
Karol končí v jedenáct.
Máme na něj počkat a vezme nás i domů.
Pracuju.
Alina mě upozorňuje, že jsem furt pomalá.
Propadám panice.
Nejsem dobrá ani na stupidní manuální práce. Jsem neschopná.
Ve skladu je pořád 45 stupňů.
Na Pickingu někdo zkolaboval, takže všichni dostáváme ke stolu větrák.
Kapičky potu jsou odstřelovány stranou.
Fouká to přímo na mě, to je fajn, jenže kousky kartónu a veškeré pilinky mi to mete přímo do xichtu.
Nemám čas hlásit to a nechat si to proplachovat.
Protírám si oči špinavýma rukama.
Každá minuta strávená slabošským slzením a lovením drobku z oka, mě stojí balíček dolů ze statistiky.
Vytáčí mě jak na Evropě hrajou furt všechno dokola.
Ve středu v noci píšu domů tento email:
Ve čtvrtek pracuju přesčas.
Dozvídám se to tak, že všichni v jedenáct končí, jenom já a ještě jedna holka stále balíme.
Když se ptám Aliny jestli pracuju do půlnoci, řekne mi, že jo.
Během úterý a středy se mi na všech polštářcích prstů vytovřily puchýře, které se mi během čtvrtka úspěšně sedřely do masa.
Dělám co můžu, ale pořád jsem pomalá.
Přemýšlím o tom, co mi dnes po cestě do práce řekl Karol. Mluvil o tom, jak agentury zneužívají toho, že sem Poláci příjdou a potřebují peníze. Proto s nima zametají, pořádně jim neřeknou v kolik končí a nutí je čekat na odvoz, na kterém vydělají víc než 100 liber denně. Pokud má pracovník nějaký problém se systémem, vyhodí ho.
Většina pracovníků se pak bojí ozvat, takže je to koloběh, ze kterého není úniku.
Balím a vracím se k myšlení: Mám na výběr, nemusím to dělat celý život, teď se budu snažit splnit normy. Hold když mě vyhodí, tak mě vyhodí. Nejde o život.
Když ve dvanáct vybíhám před sklad je venku najednou asi jenom 18 stupňů.
Karol mi nebere mobil, takže zase jedu transportem.
V pátek ráno se budím s horečkou, knedlíkem v krku a celá se třepu.
Táhnou mě karpály a sotva udržím hrnek s čajem.
Jsem hrozně ráda, že mám výmluvu, tam už nejít.
Jsem zklamaná, že jsem slaboch.
Volám do agentury, že jsem nemocná.
Celý víkend se dopuju vitamínem.
Předpokládám, že jsem normy neplnila a tak ani nepočítám s tím, že by mi ještě někdo volal.
V pondělí mi znovu přišla sms, že mám jít do práce.
I když se už cítím lépe, volám, že jsem pořád nemocná.
Odmítám se tam vrátit.
Ptám se v druhé agentuře, jestli pro mě nemají nějakou práci.
Nemají.
Přemýšlím.
Život je krátký na to, abych dělala něco co mě nebaví.
Měla bych být vděčná, že mám na výběr, ale to neznamená, že se musím až fyzicky mučit, jen abych (si) dokázala nějaký princip.
No a co, že jsem slabá a nezvládla jsem to. Hold se budu živit hlavou. Všichni nemůžou být dobří ve všem.
Život v Anglii odzkoušen. Nové lekce uděleny. Zážitky prožity. Zkušenosti získány.
Ale na seriály se v posteli můžu dívat i doma a nebudu za to muset platit 70 liber za týden.
Je na čase naučit se méně plánovat a přestat se upínat na budoucnost.
Nic jsem si nenašetřila, tím pádem budu muset přehodnoti plány na následujícího půl roku.
Je to děsivé, ale life happens.
Vzhledem k tomu, že mě stejně na začátku srpna čeká stáž. POJEDU DOMŮ.
KDYŽ JSEM PETI PO TÝDNU, CO JSME SE NEVIDĚLY, LÍČILA VŠECHNY SVÉ DOJMY A ZKUŠENOSTI, ŘEKLA MI, ŽE ONA SEM JEZDILA PRACOVAT SEDM LET A BĚHEM TÉ DOBY ZAŽILA KDE CO.
JÁ JSEM PRÝ BĚHEM JEDNOHO MĚSÍCE VYCHYTALA TY NEJHORŠÍ MOŽNÉ VARIANTY VŠEHO.
NÉ VŠECHNY SKLADY MAJÍ NORMY, A POKUD NĚKDY NĚJAKÉ ZAŽILA, VYHODILI JI JAKO PRVNÍ.
Co k tomu říct..
Pojďme všichni šlapat zelí!
Je to strašně stupidní.
Únava se projevila už na druhý den, protože přece jenom takových dvěstě přepravek se pronese.
Dělalo mi problém ráno vstávat, nicmeně jsem zjístila, že jsem na rozpisu až do pátku, takže evidentně alespoň na týden práci mám.
Práce začala být už v to pondělí trošku stereotypní.
Navíc klasicky, musím mít já vždycky nějaké problémy. Takže mi prakticky v každé třetí přepravce něco chybělo a musela jsem pro to jít na PICKING. Byla jsem dořezaná od kartónu a dlouhé nehty byly minulostí.
Ale furt jsem si říkala, že to je v pohodě. Že to není taková hrůza a nemusím to dělat celý život, jako jiní lidé.
..............................................
V Úterý mi zase ráno přišla smska.
Začínáme už ve 13:30.
Cítím, že mě bolí celý člověk, ale vstávám a chystám si jídlo na celý den.
Nastupuju na zastávce u domu a jedu do práce.
Jsem tam třetí den, všichni mě zdraví a mám pocit, že už taky většinu lidí znám.
Pracuju.
Dostala jsem místo u stolu vedle Gabrielova stolu.
Gabi má svoje rádio, které má napojené na bedničky, aby byla vůbec hudba slyšet přes hučení pásů.
Posloucháme Evropu 2. (JEŠTĚ, ŽE JSEM JELA DO ANGLIE)
Všechno mě bolí.
V Anglii je heatwave.
Venku je 36 stupňů.
V plechovém skladu tak 45.
Všichni jsou orosení a moje spotřeba vody se zvyšuje na 5 litrů za směnu. (JO POČÍTALA JSEM TO)
Občas mi z nosu kape pot na bublinkové obálky, rozhlížím se a vidím, že kape ze všech.
Tak alespoň zhubnu.
Zvedám přepravky a balím.
Na palci mám puchýře z toho jak v nich v rychlosti protáčím lepící pásku.
Proč si doprčic někdo objednává jedno balení připínáčků poštou? Nebo jeden balíček zeleného čaje?
ROZEŽRANOST DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI. Třetí den a opouští mě kreativita.
kap.
kap.
Místo diáře dal někdo do přepravky omylem houbičku na whiteboard.
Jdu se projít do skladu.
Uklidňuju se tím, že někdo tohle dělá celý život, já mám na výběr.
Když se vracím u mého stolu stojí Alina.
Chce se mnou mluvit vedoucí oddělení a jdu do její kanceláře.
I přesto, že je Polka. mluvíme anglicky. Mává mi před obličejem tabulkama.
"DO YOU LIKE YOUR JOB SO FAR?"
Kývu.
"YOU KNOW WE HAVE A TARGET HERE, AND EVERYBODY IS MAKING IT..."
Během pátku jsem udělala 28 balíčku za hodinu. V pondělí 29. Target nebo-li norma je 60 balíčků za hodinu.
Jako už teď jsem vyřízená a představa, že mám dělat dvakrát tolik, mě děsí,
Dostávám kázání o tom, jak bych se každý den měla zlepšit o pět balíčků tak, abych v pátek už dělala 60 za hodinu.
Vzhledem k tomu, že tam má 6 nových lidí a jen 4 volná místa. Nechá si jen ty nejlepší.
Snažím se argumentovat tím, že některé bedny mají třeba i 20 kilo, takže jsem potom pomalejší.
Argument je smeten ze stolu tím, že takhle to hold je a některé bedny jsou těžší než jiné.
"OK. I´LL TRY MY BEST."¨
Snažím se jak můžu.
Seru na perfekcionismus. Balím všechno, jak mi to příjde pod ruku.
Přibývá řezů od papírů a polštářky prstů mě začínají pálit z toho jak neustále přejíždí přes hrany kartonových krabic.
Už nikdy se nebudu smát vtipně zabaleným balíčkům, které mi přišly z Ebaye. Kdykoliv mi teď přijde balíček, budu se na něj pět minut jen dívat, abych uctila památků páru rukou, které ho balily.
......
Ve středu mi ráno volá Karolina, že mi sehnala odvoz, že někdo kdo bydlí poblíž mě, jede autem.
Posílá mi smskou číslo na KAROLA.
Je to Polák. Kromě mě veze ještě jednu Polku.
Vyzvedává mě u domu a jedeme.
Mluvíme polsky.
Zjíšťuju, že vytvářím hybridní jazyk.
Do českých slov přidávám polské prvky a mám pocit, že mi pak budou rozumnět.
Nerozumí.
Karol končí v jedenáct.
Máme na něj počkat a vezme nás i domů.
Pracuju.
Alina mě upozorňuje, že jsem furt pomalá.
Propadám panice.
Nejsem dobrá ani na stupidní manuální práce. Jsem neschopná.
Ve skladu je pořád 45 stupňů.
Na Pickingu někdo zkolaboval, takže všichni dostáváme ke stolu větrák.
Kapičky potu jsou odstřelovány stranou.
Fouká to přímo na mě, to je fajn, jenže kousky kartónu a veškeré pilinky mi to mete přímo do xichtu.
Nemám čas hlásit to a nechat si to proplachovat.
Protírám si oči špinavýma rukama.
Každá minuta strávená slabošským slzením a lovením drobku z oka, mě stojí balíček dolů ze statistiky.
Vytáčí mě jak na Evropě hrajou furt všechno dokola.
Ve středu v noci píšu domů tento email:
"jsem doma a grogy....
Do konce týdne jsem na rozpisu, takže asi budu pracovat a taky asi zhebnu a v sobotu se ani nepostavím...
Dělám 30 beden za hodinu, norma je 60, pokud do pátku nebudu dělat 60 tak končím,fajn motivace :D
Obzvlášt když to vubec není zajebišče a furt mi něco nejde, dneska se mi dvakrát seklo tiskátko etiket a pak jedno zboží, co jsem měla sbalit, vůbec nebylo skladem a furt mě polsky posílali, ať se do toho skladu jdu ještě podívat, i když jsem jim řekla, že to tam není!
NĚCO NĚCO SZUKAJ NEBESKE SKRZIENKY!
Modré bedny prázdné, ať se dívám jak se dívám!
TAK JAK PAK MÁM MÍT NĚJAKOU NORMU?
Nemluvě o tom, že mám ruky tak dořezané od toho kartonu, že vypadám jako kdybych si ubližovala žiletkama.
Do Anglie přišla nějaká HEATWAVE, takže je tu 35 stupňů .... a v tom plechovém skladu je teda asi tak třicet tisíc.... než si stihnu vyndat izolepu ze šuplíku, tak už mám uplně mokré záda.
Dali mě vedle Slováka, aby mi to kdyžtak vysvětloval - ten má rádio a poslouchá Evropu 2.
KDO K**** SLOŽIL PÍSEŇ : "a pojdme všichni šlapat zelí!"
(DEJ SI NA YOUTUBE - VERONA: TED A TADY jestli nevíš o co jde)
Hrajou to třikrát do hodiny a ten Slovák si u toho fakt podupává.
Můj odvoz Karol - (JASNĚ ŽE POLÁK) chce sice jenom jednu libru za jednu cestu (oproti 3,50 od agentury). ale dneska jsem na něj čekala až do půlnoci a furt nešel, tak jsem radši zas jela tim firemním autem a za deset minut mi volal, že zkončil....
TO JE TAK NA P*** SYSTÉM...zkončíš a stejně tam hodinu sedíš jak idiot a klimbeš v křesle u nějaké stupidní show (jak pošta pro tebe) další dvě hodiny....abys ještě zaplatila plat za 1 hodinu za cestu....
a pak si do nějaké firmy objednají jedny kancelářské sponky a mě jde omýt.
To mám za to,že jsem chtěla do světa."
Dozvídám se to tak, že všichni v jedenáct končí, jenom já a ještě jedna holka stále balíme.
Když se ptám Aliny jestli pracuju do půlnoci, řekne mi, že jo.
Během úterý a středy se mi na všech polštářcích prstů vytovřily puchýře, které se mi během čtvrtka úspěšně sedřely do masa.
Dělám co můžu, ale pořád jsem pomalá.
Přemýšlím o tom, co mi dnes po cestě do práce řekl Karol. Mluvil o tom, jak agentury zneužívají toho, že sem Poláci příjdou a potřebují peníze. Proto s nima zametají, pořádně jim neřeknou v kolik končí a nutí je čekat na odvoz, na kterém vydělají víc než 100 liber denně. Pokud má pracovník nějaký problém se systémem, vyhodí ho.
Většina pracovníků se pak bojí ozvat, takže je to koloběh, ze kterého není úniku.
Balím a vracím se k myšlení: Mám na výběr, nemusím to dělat celý život, teď se budu snažit splnit normy. Hold když mě vyhodí, tak mě vyhodí. Nejde o život.
Když ve dvanáct vybíhám před sklad je venku najednou asi jenom 18 stupňů.
Karol mi nebere mobil, takže zase jedu transportem.
V pátek ráno se budím s horečkou, knedlíkem v krku a celá se třepu.
Táhnou mě karpály a sotva udržím hrnek s čajem.
Jsem hrozně ráda, že mám výmluvu, tam už nejít.
Jsem zklamaná, že jsem slaboch.
Volám do agentury, že jsem nemocná.
Celý víkend se dopuju vitamínem.
Předpokládám, že jsem normy neplnila a tak ani nepočítám s tím, že by mi ještě někdo volal.
V pondělí mi znovu přišla sms, že mám jít do práce.
I když se už cítím lépe, volám, že jsem pořád nemocná.
Odmítám se tam vrátit.
Ptám se v druhé agentuře, jestli pro mě nemají nějakou práci.
Nemají.
Přemýšlím.
Život je krátký na to, abych dělala něco co mě nebaví.
Měla bych být vděčná, že mám na výběr, ale to neznamená, že se musím až fyzicky mučit, jen abych (si) dokázala nějaký princip.
No a co, že jsem slabá a nezvládla jsem to. Hold se budu živit hlavou. Všichni nemůžou být dobří ve všem.
Život v Anglii odzkoušen. Nové lekce uděleny. Zážitky prožity. Zkušenosti získány.
Ale na seriály se v posteli můžu dívat i doma a nebudu za to muset platit 70 liber za týden.
Je na čase naučit se méně plánovat a přestat se upínat na budoucnost.
Nic jsem si nenašetřila, tím pádem budu muset přehodnoti plány na následujícího půl roku.
Je to děsivé, ale life happens.
Vzhledem k tomu, že mě stejně na začátku srpna čeká stáž. POJEDU DOMŮ.
KDYŽ JSEM PETI PO TÝDNU, CO JSME SE NEVIDĚLY, LÍČILA VŠECHNY SVÉ DOJMY A ZKUŠENOSTI, ŘEKLA MI, ŽE ONA SEM JEZDILA PRACOVAT SEDM LET A BĚHEM TÉ DOBY ZAŽILA KDE CO.
JÁ JSEM PRÝ BĚHEM JEDNOHO MĚSÍCE VYCHYTALA TY NEJHORŠÍ MOŽNÉ VARIANTY VŠEHO.
NÉ VŠECHNY SKLADY MAJÍ NORMY, A POKUD NĚKDY NĚJAKÉ ZAŽILA, VYHODILI JI JAKO PRVNÍ.
Co k tomu říct..
Pojďme všichni šlapat zelí!
Žádné komentáře:
Okomentovat