"Hmota ve mně nebo hmota mnou žije vlastní život, hraje vlastní hru. Hmota mnou rozhoduje, že mám žízeň, hlad, že budu spát, že v určitý čas se vyrobí chemikálie, které prosáknou do krevního oběhu, a s ironií pak sleduji sám sebe, jak v romantické iluzi svobodného rozhodnutí hledám dívku svého života. (...) Každý nádech a výdech a jejich děsivá nutnost mi připomíná, jak moc jsem součástí země, ze které pocházím." Marek Vácha - Loď
(JOJO.... ZAČÍNÁ TO CITÁTEM, BUDE TO DEEP ! )
Rok 2015 byl zatím nejlepším, nejabsurdnějším a nejklíčovějším rokem v mém životě.
Zavřely se dveře a jiné se zase otevřely, někteří lidé odešli a jiní přišli...
Naučila jsem se toho moc, ale je složité nějak uceleně předávat osobní životní pravdy dál, když se je člověk sám učí dlouho a těmi nejzákeřnějšími a nejtěžsími metodami.
Pořád platí to co jsem psala někdy před dvěma lety, že pokud chce člověk něco měnit, nemělo by ho motivovat nějaké datum v kalendáři, ale stejně se ani já neubráním klišé bilancím a jedu si takhle při konci roku svoje!
Ani nevím jak začít, co napsat a co si nechat pro sebe...
Je toho moc.
Často mluvím rychleji než přemýšlím, někdy přemýšlím tak dlouho, že nakonec vůbec nic neřeknu a někdy říkám něco, co vůbec říct nechci.
No a teď je ta chvíle, kdy přemýšlím tak moc, že vlastně nevím co napsat...
Nejdřív se asi sluší poděkovat všem, co sem chodíte. Většinu z Vás znám osobně a Váš názor mě zajímá víc než názor kohokoliv jiného. To je jedna z věcí, kterou jsem se učila dlouho - nestarat se o to, co si o čemkoliv myslí jedinci, kterých si nevážím.
Takže mě teď neuráží výroky lidí, kteří v životě nic nedokázali, stejně jako mi nepolichotí, když na mě cikán v teplákách na Cejlu zařve, že jsem pěkná.
Právě proto miluju, když mi někdo z mých přátel (těch skutečných, né těch facebookových) napíše, že je motivuju.
Motivovat jiné, motivuje mě :)
To je taková jedna z mých hlavních zásad - mít pořád nějakou motivaci, nesedět na zadku a nelitovat se.
Dneska se lidi strašně litujou.
To je taky ta moje dortová teorie...Člověk, který celý život tlačí ovesnou kaši ze sámošky na rohu a sní o čokoládovém dortu z cukrárny ve vedlejší ulici, ale nikdy si pro něj nezajde protože je to dál a stojí to námahu, je pro mě hlupákem.
Je jedno jestli je tím čokoládovým dortem jiný partner, lepší práce, dovolená nebo auto, v momentě kdy místo prostředků hledáme výmluvy proč to nejde, je asi něco špatně.
Nedávno jsem pronesla, že nemůžu jet backpackovat po Indonésií, jak jsem chtěla. Dostalo se mi odpovědi: "A proč bys jako nemohla?"
Pohotovou reakcí byla cena letenky na kterou teď nemám, což bylo jako argument přijato. Asi o tři dny později mě napadlo, že je vlastně blbost že nemůžu jet. Teoreticky by se tam určitě dalo dostat nějak jinak než přímým letem Praha->Jakarta, třeba nějakým stopem, rybářskou lodí, trajektem za pár drobných, a pak dalším stopem...a třeba by ta cesta trvala rok!
A nemůžu přece někam jet rok!
Jenže můžu!
Vlastně mě nenapadá ani jeden důvod, který by byl relevantní. Peníze nejsou až tak důležité, nebo teda jejich množství, o tom mimo jiné svědčí moje ostatní cesty, kdy byly největším výdajem letenky a couchsurfing mi ušetřil nejenom peníze za ubytování, ale mnohdy i za jídlo. Studium se dá přerušit, státnice odložit, přijímačky se dají dělat i příští rok...
Já teda teď nikam nepojedu, protože bych radši nejdřív dodělala alespoň toho bakaláře a zkusila dotáhnout do konce přijímačky už letos,
Hlavní myšlenkou teda ale je, že kdybych chtěla jet rok do Indonésie ...taky by to šlo...si teda myslím! A jasně, třeba bych dojela jenom do Drážďan a za tři dny bych byla doma, ale o tom je život ne?
"Kdo nic nezkusí, nic nezíská."
A třeba takhle jednou pojedu...a natočím o tom dokument...a pak vyhraju všechny ty ocennění a tak !
...
Taky je teda důležité, pokud zrovna jím tu ovesnou kaši a chystám se na cestu do cukrárny, uvědomit si, že ani ta ovesná kaše není samozřejmost a být za ni vděčný.
Ono taky, pokud bychom odjakživa jedli čokoládové dorty a pak si dali ovesnou kaši, zhodnotíme akorát tak, že je hnusná a budeme jí pohrdat. Ale pokud jíme celý život ovesnou kaši a pak si jednou dáme čokoládový dort, umíme ho ocenit. Teda alespoň většina z nás... nebo teda já jo.
Jako víte co myslím!
Já mám teda někdy radši ovesnou kaši než čokoládový dort. Třeba snídat dorty je podle mě ujeté!
Ale tak jakože ...no!
...
Letos jsem se naučila (no spíš ujistila), že s pokorou nějdál dojdeš.
Třeba je faktem to, že když děláte co milujete a nehledíte na odměnu, děláte to tak dobře, že odměna příjde sama.
A odměnou nejsou jenom peníze, může to být uznání zkušenějších, povýšení, nabídka jiné spolupráce nebo jenom "obyčejná" zkušenost.
Další možností je pak milovat všechno co děláme, ale kdo to dovede..žejo.
Tím se ale vracím k té sebelítosti, protože pokud neumím milovat co dělám, tak bych to neměla dělat a né si stěžovat na to, že to dělám.
...
V roce 2015 jsem dělala spoustu věcí, které miluju...ale ona je pravda, že je málo věcí, které já vlastně nemiluju žejo...a pak se nedají vybrat nějaké ultra super zážitky... ale o tom by to vlastně mělo být...brát věci jako celek...nevybírat jen to dobré nebo jen to špatné... protože jedno souvisí s druhým.
Asi jako když Vám chronický kašojed, pro kterého jste byli čokoládový dort naservírovaný přímo u vedlejšího stolu a stačilo si přisednout, zlomí srdce a Vy se pak měsíc trápíte, brečíte tak moc až Vám teče krev z nosu a bloknete si krk a s odstupem času uvažujete o tom, že se k dotyčnému vrátite, protože: "TO JE ALE PŘIROZENÁ LIDSKÁ VLASTNOST, HLEDAT ŠTĚSTÍ TAM KDE JSME HO UŽ JEDNOU NAŠLI."
To je jako bych snědla čokoládový dort, který by mi moc chutnal, ale dostala bych pak alergickou reakci a odvezli by mě do nemocnice a já pak jenom konstatovala: "TEN DORT MI MOC CHUTNAL!" Ona to není lež, on mi chutnal, ale asi je potřeba dodat, že jsem se z něho ****** jak amina. Dám si ho znovu?! Dali byste si ho Vy znovu?!
(Dotyčná se určitě poznala a má povolení odteď používat pro dotyčného označení kašojed, který ji stoprocentně nadchne.)
Všichni jsou totiž jako naše zrcadlo.
Uvědomila jsem si, že si vykládám chování ostatních podle toho v jakém rozpoložení se zrovna nacházím já. Když jsem naštvaná, cokoliv se nepodaří je chybou ostatních. Když jsem smutná, všechno je moje chyba, protože nejsem dost dobrá. Když jsem veselá, všichni jsou super a nic není problém a nikdo za nic nemůže. To se pak projevuje i v takových těch situacích jako "ten salát se mi vykypal do tašky, protože ta paní špatně zavřela krabičku"
(Těžko říct jaký měla paní den, třeba tam byla přesčas a myslela na svého nemocného manžela, ke kterému se potřebuje vrátit a tak těch mých deset deka vlašáku zavíčkovala jen tak letmo... nebo je prostě jenom neschopná a nedělá svojí práci pořádně no...ale tak pokud nechci aby se mi to vykypalo, tak si vezmu sáček a zkontroluju si jestli je ta krabička zavřená.)
a "on nechápe, že se musím učit a myslí si, že se s ním nechci vidět".
(Kdybych s ním chtěla trávit čas, nějaký si najdu. Kdyby on udělal to samé mě, asi si taky budu myslet, že se mi vyhýbá. Pokud fakt nemám čas se bavit a musím se intenzivně učit, chci trávit čas s někým kdo si ho nárokuje? )
No a to jsem se teda naučila letos. Připouštět si druhý pohled.
A přestávat přikládat důležitost maličkostem...pořád sice věřím, že se nic neděje náhodou, obzvlášť pokud se ty náhody dějou nápadně často... ale asi je lepší nestavět si vzdušné zámky na základě domněnek. Myslet si můžu co chci, důležité ale je, co vím.
No a to je asi tak všechno...Vy co mě znáte, víte, že vím, že život není sluníčkový a že sama občas kážu vodu a piju víno...ale třeba si na mě někdy vzpomenete nad taškou umazanou od tuňákové pomazánky ... i když nevím jestli zrovna to, je to co tímhle sleduju... to vlastně asi není moc výhra, když si mě někdo spojuje se salátem :)))
Takže tak no.
Buďte sami sebou, dělejte co milujete, nelitujte se a nepindejte, pokud nechcete! nebuďte kašojedi a radši nějakou kaší přispějte třeba do potravinové sbírky.
Věřím, že i tenhle rok bude bohatý na #bilovástories, protože přece jenom miluju přitahování absurdit a doufám, že Vás to bude pořád bavit číst.
PFFF PFFFF 2016
N.
