Jak si tak píšu bakalářku o těch internetech, tak čím dál tím víc přemýšlím o věcech, které s ní vůbec nesouvisí.
Měla bych psát o umění a mikrobloggingu, o tom jaká umělěcká díla vznikají v prostředí sociálních sítí a jak se umělci přístupově liší od běžných uživatelů a bla bla bla...
Jenže se místo k umělcům pořád dostávám k běžným uživatelům...a uvažuju...
Sociální sítě a kyberstalking nám daly možnost sledovat životy jiných lidí, a tím pádem i možnost s nimi poravnávat ty vlastní.
Neustále frustrovaní z toho, že nejsme dostatečně dobří, dostatečně krásní, dostatečně talentovaní, nebo dostatečně bohatí se ženeme za tím stát se DOSTATEČNÝMI.
Míra dostatečnosti se odvíjí od počtu lajků od virtuálních karikatur skutečných lidí.
Reálný svět balíme do obálek pečlivě označených hashtagem a posíláme je ke schváleni jiným.
Nedávno mi moje kamarádka napsala: "A MOJE SELFÍČKO MÁ JENOM JEDEN LAJK, TAKŽE MÁM DEPKU A ASI TO SMAŽU...."
Doba se změnila a tam kde kdysi muselo stačit dlouhé civěni do zrcadla, dnes přicházi na řadu přední kamera smartphonu.
A nechápejte mě zle, já to dělám přesně tak...
Názory všech článků a vlogů o body positivismu se nesou v duchu tvrzení, že pokud se rozhodneme udělat si selfie, znamená to, že jsme se sebou spokojení, přijde nám, že nám to sluší a děláme to z vlastní vůle, né pro někoho jiného.
Nojo, jenže život online nás naučil exhibicionismu. Proto tedy do obálky zabalíme svoji zprávu o tom jak se dnes cítíme dobře ve vlastním těle a čekáme na schválení od okolí.
Jakmile se nám nedostane veřejného schválení, začínáme propadat sebemrskačským sklonům a hledáme na sobě chyby. Původní pocit spokojenosti je fuč.
Začíná nás požírat sebekritika a neuvědomujeme si, že hranici dostatečnosti si určujeme my sami.
Ale o body positivismu jsem úplně mluvit nechtěla, takže pokud si budete někdy (obzvlášť teď v létě) mačkat břicho před zrcadlem a hledat chyby, které tam nejsou, pusťte si tohle.
To o čem jsem chtěla mluvit, se týká spíše MIND POSITIVISMU ... jestli to tak můžu nazvat.
Kromě všudypřítomných selfíček a fotek z dovolené, se totiž chlubíme i tím, co jsme dokázali.
A ono se už dnes ani jedno nedá odsuzovat. Je to jak to je, tímhle směrem se vyvíjíme, takže se to nedá zastavit.
Jde o to, že si zase nastavujeme míru dostatečnosti v závislosti na ostatních.
Ten umí to a ten zas tohle...já neumím nic.
Na instagramu má většina lidí v popisku svůj věk, na co fotí a co dělají,
Jsou to jejich tagy, klíčová slova.
Model. Blogger. Dj. Mother. Student. Journalist. Actor. Hairdresser.
Já jsem momentálně v životní fázi, kdy pro mě asi klíčové slovo neexistuje.
A je to tak týden, co jsem si uvědomila, že na tom nezáleží.
To, že někdo v mém věku už má klíčová slova tři, neznamená, že jsem horší člověk.
Protože, to, že musím na cestě za svým klíčovým slovem odbočit třikrát doprava, zatímco někdo šel rovně přes most, neznamená, že svoje klíčové slovo jendou nedostanu,
A ono ani nejde o to, nějaké klíčové slovo mít. Jde o to vědět, proč to klíčové slovo chceme.
A pokud ho nechceme, tak bychom si pro něj ani neměli chodit, žejo.
Nedávno mi jeden člověk, který uměl moc dobře poslouchat řekl:
"There will always be somenone better than you. That doesn´t mean you should stop trying. Look at you, you had only figured out what way you want to go, and you already got an internship in this area. That´s amazing!"
S čímkoliv budu začínat, vždycky tu bude někdo, kdo už to dělá lépe. Je tedy na mě, jak s tím naložím. Není to ale důvod k tomu, s tím přestat.
Obzvlášť pokud máte kolem sebe úspěšnější lidi, snažte se je brát jako inspiraci, né jako rivaly.
Zkoušejte, padejte a vstávejte. Pokud Vás někdo povalil, vstaňte o to razantněji.
Některé zkušenosti Vás budou stát vztahy i peníze, ale většinou jsou to TY zkušenosti, které Vám jednou postaví most, díky kterému předběhnete ty, co budou odbočovat vpravo.
A to je tak všechno co se mi teď honí hlavou, takže možná se konečně budu moct soustředit na instagramové performance.
čauhoj :)
Měla bych psát o umění a mikrobloggingu, o tom jaká umělěcká díla vznikají v prostředí sociálních sítí a jak se umělci přístupově liší od běžných uživatelů a bla bla bla...
Jenže se místo k umělcům pořád dostávám k běžným uživatelům...a uvažuju...
Sociální sítě a kyberstalking nám daly možnost sledovat životy jiných lidí, a tím pádem i možnost s nimi poravnávat ty vlastní.Neustále frustrovaní z toho, že nejsme dostatečně dobří, dostatečně krásní, dostatečně talentovaní, nebo dostatečně bohatí se ženeme za tím stát se DOSTATEČNÝMI.
Míra dostatečnosti se odvíjí od počtu lajků od virtuálních karikatur skutečných lidí.
Reálný svět balíme do obálek pečlivě označených hashtagem a posíláme je ke schváleni jiným.
Nedávno mi moje kamarádka napsala: "A MOJE SELFÍČKO MÁ JENOM JEDEN LAJK, TAKŽE MÁM DEPKU A ASI TO SMAŽU...."
Doba se změnila a tam kde kdysi muselo stačit dlouhé civěni do zrcadla, dnes přicházi na řadu přední kamera smartphonu.
A nechápejte mě zle, já to dělám přesně tak...
Názory všech článků a vlogů o body positivismu se nesou v duchu tvrzení, že pokud se rozhodneme udělat si selfie, znamená to, že jsme se sebou spokojení, přijde nám, že nám to sluší a děláme to z vlastní vůle, né pro někoho jiného.
Nojo, jenže život online nás naučil exhibicionismu. Proto tedy do obálky zabalíme svoji zprávu o tom jak se dnes cítíme dobře ve vlastním těle a čekáme na schválení od okolí.
Jakmile se nám nedostane veřejného schválení, začínáme propadat sebemrskačským sklonům a hledáme na sobě chyby. Původní pocit spokojenosti je fuč.
Začíná nás požírat sebekritika a neuvědomujeme si, že hranici dostatečnosti si určujeme my sami.
Ale o body positivismu jsem úplně mluvit nechtěla, takže pokud si budete někdy (obzvlášť teď v létě) mačkat břicho před zrcadlem a hledat chyby, které tam nejsou, pusťte si tohle.
To o čem jsem chtěla mluvit, se týká spíše MIND POSITIVISMU ... jestli to tak můžu nazvat.
Kromě všudypřítomných selfíček a fotek z dovolené, se totiž chlubíme i tím, co jsme dokázali.
A ono se už dnes ani jedno nedá odsuzovat. Je to jak to je, tímhle směrem se vyvíjíme, takže se to nedá zastavit.
Jde o to, že si zase nastavujeme míru dostatečnosti v závislosti na ostatních.
Ten umí to a ten zas tohle...já neumím nic.
Na instagramu má většina lidí v popisku svůj věk, na co fotí a co dělají,
Jsou to jejich tagy, klíčová slova.
Model. Blogger. Dj. Mother. Student. Journalist. Actor. Hairdresser.
Já jsem momentálně v životní fázi, kdy pro mě asi klíčové slovo neexistuje.
A je to tak týden, co jsem si uvědomila, že na tom nezáleží.
To, že někdo v mém věku už má klíčová slova tři, neznamená, že jsem horší člověk.
Protože, to, že musím na cestě za svým klíčovým slovem odbočit třikrát doprava, zatímco někdo šel rovně přes most, neznamená, že svoje klíčové slovo jendou nedostanu,
A ono ani nejde o to, nějaké klíčové slovo mít. Jde o to vědět, proč to klíčové slovo chceme.
A pokud ho nechceme, tak bychom si pro něj ani neměli chodit, žejo.Nedávno mi jeden člověk, který uměl moc dobře poslouchat řekl:
"There will always be somenone better than you. That doesn´t mean you should stop trying. Look at you, you had only figured out what way you want to go, and you already got an internship in this area. That´s amazing!"
S čímkoliv budu začínat, vždycky tu bude někdo, kdo už to dělá lépe. Je tedy na mě, jak s tím naložím. Není to ale důvod k tomu, s tím přestat.
Obzvlášť pokud máte kolem sebe úspěšnější lidi, snažte se je brát jako inspiraci, né jako rivaly.
Zkoušejte, padejte a vstávejte. Pokud Vás někdo povalil, vstaňte o to razantněji.
Některé zkušenosti Vás budou stát vztahy i peníze, ale většinou jsou to TY zkušenosti, které Vám jednou postaví most, díky kterému předběhnete ty, co budou odbočovat vpravo.
A to je tak všechno co se mi teď honí hlavou, takže možná se konečně budu moct soustředit na instagramové performance.
čauhoj :)
Žádné komentáře:
Okomentovat