ŽIJU!

ŽIJU, NEBOJTE!

Konečně jsem začala pracovat a jsem teď hrozně busy!
Takže o víkendu doženu všechno a zavalím vás audiovizuálním průjmem....
a konečně sepíšu všechno o těch agenturách a tak..
FAKT!
VĚŘTE MI!

tatarky a parky

Víte, jak se mi stávají jenom hrozně vtipné a awkward věci? 

Tak furt to tak je... a za ty roky, už se ani nedivím, když to příjde.

Začalo to mým dnešním střetnutím se sousedem,
Když vejdu do domu a někdo je v kuchyni, je to vždycky špatně.
Tak špatně, jako když se vám chce na záchod a v koupelně se někdo sprchuje.
Prostě jak jsem už psala, snažím se vycházet z pokoje, jen když je to nezbytně nutné, nejlépe jen v hodinách, kdy je šance na jakékoliv konfrontace nulová.

Neptejte se, jak můžu jezdit couchsurfovat a bavit se s úplně cizíma lidma, ale když mám po cestě do koupelny potkat sploubydlícícho, tak si radši nechám urvat střeva, než to absolvovat.
Taky tomu nerozumím.
Small talks mi jdou asi tak jako mi jde flirtování. (A většina z vás co to čte, se teď hrozně směje...protože přesně ví o čem mluvím...)

Takže jsem si tak přišla s nákupem domů a vidím, že spolubydlící myje nádobí.
Uplně cool a ležerně si to napochoduju do kuchyně.
No co prostě to co nejrychleji vybalím a zase se uklidím k sobě do pokoje.
NO BIG DEAL.
Proč je ta polička tak strašně narvaná? Jak sem narvu ten galon mlíka? Počkej, to tak smrdí ten můj brie sýr? Já tu ještě mám jedny olivy? Kam to jako mám nacpat?
PRÁÁÁSK.
Sos tatarski vytlačen jahodama padá na zem.
No a co udělá normální sklenička když spadne na zem?! NO ROZFLÁKÁ SE!
Tákže tatarka všude, střepy všude... spolubydlící se směje, ačkoliv ho taky zasáhla.
Výborně!
Snažím se nikoho nepotkat a neupozorňovat na sebe, ale při první příležitosti hážu lidem sosy k nohám.
YAAY.
Vytřeno, zameteno a konstatováno jak jsem šikovná.
Je to ten soused, který v Narnii bydlí přímo nademnou.
Poznala jsem to nemilým způsobem.
Pokud se teda nesnaží divoký sex přehlušit hard rockem, tak pravděpodobně tráví dnešní večer hraním DDR nebo minimálně Band Hero, protože dupání je rytmické a přerušované, stejně jako hlasitá hudba.
Měla jsem ho sejmout víc.

Trávily jsme večer s Peťou sledováním Prostřena!
(Všem doporučuju epizodu s Kristinou, protože to, jak ozvláštnila toastový chleba šunkovým salámem, Vás dle jejích slov "posadí do židlí".)
Unavená děním v patře, jsem se rozhodla jít Peťu doprovodit na autobus.

Jdeme parkem.
Stejně tak, jak chodím každý den.
Cestou míjíme zmatený pár.
Docházíme k bráně na opačne straně a zjíšťujeme, že je zamčená.
"TO NEBUDEME ZASE OBCHÁZET, ŽE NE?"
"TAK TO ZKUS PŘELÉZT, AŤ TI NEUJEDE TEN AUTOBUS."
Petina drobná postava se souká mezerou v bráně a mizí směrem k zastávce.
Ok.
Tak já se vrátím no.
Vidím pár u další zamčené brány.
Ok, tak se prostě vrátím stejnou cestou.
.........
Ano.
Tento vchod už je taky zavřený.
JSEM ZAMČENÁ V ANGLICKÉM PARKU.













Nepanikař, někde je tu ten pár.
Určitě to taky nestihli.
Ne tím se asi neprotáhnu, bohužel ...
Kde je sakra ten pár?!
TYVOLE, TO SE FAKT MŮŽE STÁT JENOM TOBĚ! NECHAT SE ZAMKNOUT V PARKU.
Co teď?
Támhle někdo jde.
To je správce? (Nejdřív jsem hrozně dlouho uvažovala jak toho pána nazvat... napadl mě i parkmistr, což podle mě zní mnohem lépe, ale byl to správce teda.)
"Hello, excuse me, have you locked all the gates already?"
"Yes, I did...It´ll be open tomorrow at 6."
HAHA BRITSKÝ HUMOR!
"Oh, will you let me out then?"

Jdeme k bráně, kde má auto.
AHA, TAK TADY JE TEN PÁR.
Jen co se přiblížíme k bráně, rozeznávám obrys muže visícího na plotě a jeho přítelkyni snažíc se ho popostrčit.
Správce pobaveně mává klíčenkou ve vzduchu.
Pár nás nevidí, takže muž pokračuje v úsilí, zatímco žena má v obličeji výraz: NO TO NIKDY NEPŘELEZU!.
Muž se přehoupává a uspěšně seskakuje.
Muž je na druhé straně a snaží se svou přítelkyni povzbudit.
Je to jako Titanic!

Naštěstí jsme k nim došli včas, než se pustila do neuvážené akce.
Byli jsme vypuštěni.

Přišla jsem domů a hudba neutichla.
Jdu si pustit další Prostřena!.

What is my life!?

Zítra to bude 14 dní co jsem tu.

S tím skladem to zas není tak růžové, takže jsem pořád bez práce. Už třetí den se snažím dokopat k tomu to nějak sepsat, ale zatím to nešlo.

Včera jsem měla jeden z těch dní, kdy se vzbudím a nevím. PROSTĚ NEVÍM. Nevím co chci dělat v životě, co chci dělat tady, jestli chci jet domů, jestli mě naplňuje co studuju, jestli bych neměla celý blog a všechno co jsem kdy vytvořila smazat, jestli mám hlad nebo ne, jestli chcí spát nebo chci jít radši ven a rozchodit to. Existenční krize.... Jo...

To jsou ty stavy, kdy mi ani všechny motivační, budhistické posty světa na tumblru nepomůžou a jenom sedím a nevím. Všechno, co někdy dávalo smysl, ho najednou nedává. 

"Tak chceš jet domů?"  JÁ NEVÍM.

"A co tam budeš dělat, když nemáš práci?"  JÁ NEVÍM!

Nemám práci.

Všechny plány, které stály na výdělku z Anglie se bortí.

Zjíšťuju, že předmět kvůli kterému prodlužuju studium a musím ho opakovat, se nebude vypisovat.

Koukám na hnusné pracovní boty za 16 liber (příspěvek o práci a agenturách doufejme coming soon).

A NEVÍM.

---------

Vyspala jsem se z toho,

Dneska jsem se rozhodla nelitovat se a šla jsem to zkusit do další agentury. Zítra mám zase registraci. Takže uvidíme.

Furt je tu zima.

Džíny, ktere jsem vyprala v pátek mi uschly až dneska...ale co mě vytáčí ještě víc, je jak dlouho mi tady schnou vlasy.

5 HODIN VÁŽENÍ. 5 hodin! 

(Kdo mě někdy viděl po použití fénu ví, že tato možnost nepřipadá v úvahu.)

Začínám zvažovat ostříhání...

Už jsem odvážnější, občas jdu do koupelny i když slyším, že je někdo v kuchyni.

Bydlím tu týden a pořád jsem překvapená, kolik mám vlastně sousedů.

První patro tohohle domu je asi Narnie.

Jeden den jsem se domnívala, že tu s náma bydlí nějaký Brit. Je to Maďar - close enough.

Bydlí nás tu teda (asi) 7.

Někdo používá moji houbičku na nádobí na největší prasárny ve dřezu.

Každý máme svůj saponát a houbičku. Moje je neustále mokrá a špinavá někde v rohu.

Donesla jsem si další a ukryla ji na za svůj jar dozadu.

Jestli ji ještě najdu někde zasranou a mokrou tak...asi vytáhnu další.

Minule jsem měla nucenou SMALL TALK s mým sousedem Čechem. Přišel do kuchyně když jsem si vařila oběd. Pečené brambory s houbama. (Běžně bych si to vařila i doma....)

"TY SI TEDA VYVAŘUJEŠ! ALE JÁ TO CHÁPU, JÁ KDYŽ JSEM SEM PŘIJEL, TAK JSEM SI TAKY NEUMĚL UVAŘIT ŽÁDNÝ ČESKÝ JÍDLO. HELE A VODKAĎ SEŠ?"

"z Brna..."

"JO TAK MORAVAČKA JÓ? JIŽNÍ MORAVA! JA JSEM Z JÍŽNÍCH ČECH! TO JSME SOUSEDI!"

"haha jsme no (kývu hlavou směrem k našim pokojům)"

"NÉ JAKOŽE JIŽNÍ ČECHY A JÍŽNÍ MORAVA JSOU HNED VEDLE, JAKOŽE JSME SOUSEDI V ČESKU!"

Asi zase začnu chodit do společných prostor jen po půlnoci...

...a tímto videem zdravím Hanku, která mě zásobuje fanouškovskýma zprávama :))))

HOW TO: living in the UK

Sice nesnáším letní vedra, obzvlášť pokud musím něco dělat, ale tento způsob Britského léta, zda se mi býti poněkud nešťastným. 

Právě jsem absolvovala tří hodinový vnitřní boj, jestli prát nebo neprat ...

(Hele, proč je zápor bez čárky? Nebo vlastně spíš, proč je PRÁT s Á, ale pak pereš a né péreš ...)

No ale..

Dneska je celkem kosa. 
Asi 12 stupňů.
Chvíli je zataženo, pak zas svítí slunko, takže jsem se obávala, že by mi to neuschlo (ADULT PROBLEMS). 
Samozřejmě jsem zapla pračku a začalo pršet. 
YAAY. 

Poundland je stále můj nejlepší kamarád.
Multipacky sladkostí za libru kompenzuju dostatkem chůze, takže doufám, že nepřijedu jako koule. 
Doprava je tu fakt drahá (zpáteční lístek za 4 libry) takže všude chodím pěšky.
Zatím mě to baví. Do centra to mám z domu tak 25 minut (podle google map 38 minut) a chodím přes park, což je super. 

Všichni jsou tu hrozně styloví.
Na jednu stranu je všem jedno co nosíte a jak vypadáte, takže crop top tu není tabu pro žádný typ postavy (mnohdy ani pro muže) a na druhou stranu všichni vypadají jak přes kopírák.
Air maxy, skinny jeans, nějaká mikina a manbun. Nebo kožená bunda,drdol,sandály na platformě a boho top. 

V Brně na České většinou odhadnu, kdo je na cestě do Kárečku a kdo jde do Kabinetu... tady si nemůžu být jistá ničím.

Je mi tu zima. 
Bohužel, i všechny svršky co jsem si přivezla jsou ve všech kombinacích, ve dnech jako je dnešek, málo a tak jsem byla nucena investovat do mikiny.

Ok.

Primark. 

REDUCED FROM  £12 to  £7 stojan jenom s mikinama.
YAAAY.
Beru HAKUNA MATATA mikinu - protože You´re never too old for Disney a bez rozhlížení jdu k pokladně.¨
Rozhlídla jsem se.
Tričko YOU KNOW NOTHING JOHN SNOW ... 
UFFFF NEMAJÍ MOJÍ VELIKOST...
Jdu platit.

"Oh, do you know what that means? Hakuna Matata? It´s like no worries, everything it´s fine. It´s african. That´s my language, I´m from Africa."
Postarší černoška si prozpěvuje a skládá mikinu do tašky.
JO! 
Fakt si prozpěvovala.
Prostě seděla u kasy a broukala si. 
(haha rým ... a ideš si freestyle waka waka flow scratch) >KLIK.
"WELL IT´S  £5, IT´S BEEN REDUCED...." YAAY.

Všechno je tu HAKUNA MATATA. Nikdo na nikoho neřve, všechno je ALRIIIGHT a každý se každému omlouvá, úplně za všechno. Včera jsem šla do Tesca a nějaký pán stál před regálem ke kterému jsem ani nechtěla jít, jakmile jsem se přiblížila, omluvil se mi a odstoupil prakticky do jiné uličky.  

------

Od psaní jsem odběhla vyndat prádlo a uvařit si jídlo.
Moje HAKUNA MATATA aura byla narušena utěrkama z Poundlandu. 
Naše kamarádství je silně ohroženo.
Koupila jsem si utěrky, protože to byla menší investice, než odkapavač, který má každý ze spolubydlících vlastní.
Zjístila jsem, že nesajou.
Zjístila jsem to hned, když jsem je použila poprvé, ale doufala jsem, že se to po vyprání vstřebá.
No nevstřebalo.
Teď navíc pouští cucky na nádobí.
WHAT IS MY LIFE.
Poundlande, takhle by to nešlo !!!

Můj kuchařský um je ta tam.
Bez tyčového mixéru a pánve jsem jak bez ruky. 
Vzhledem k tomu, že mám půjčený jen jeden hrnec, žádné pětichodové menu nepřipadá v úvahu.
(líbí se mi, že google chce, abych pětichodové opravila na Tichopádové)
Tichopádové, ať už jsou zač cokoliv, taky nepřipadají v úvahu.
Za to zábava je za 10. 

Třeba dneska.

Vařila jsem špagety a až v půlce jsem si uvědomila, že vlastně nemám cedník.

Jako šlo to, ale byla potřeba precizní práce s vidličkou, strategicky naplánovaná lovící technika a ruce z azbestu.

Dejte mi týden a bude to na kuchařku : MAGIE Z JEDNOHO HRNCE. 

Obzvlášť moje gastronomická rodina jistě ocení, jak rychle jsem si osvojila názvy místních čínských polévek a jak do instatního cous-cousu umím zakomponovat rajčata a ŚMIETANU DO ZUPY z Polských delikates na rohu. 

Mají tady trh.

Zelňák je proti tomu nic.

Je to takový ten trh, kde přes sebe prodejci vykřikujou.

Jedna středně velká miska čehokoliv stojí libru.

Pokud přijdete k večeru, tak za 50p.

Středně velká miska  - to není ta do které budete dělat těsto na brownies, ale taková ta velikostně hned po ní, co si do ní narvete brambůrky až po okraj k televizi.

Je to stejně tak super jako sladkosti v poundlandu.

Jenže...

Nejsem čtyřčlenná rodina.

Takže je sice fajn, že misku banánů pořídím za libru. Ale těch banánů se tam vejde 8.

Momentálně mám doma 9 limetek a to už jsem jich 8 spotřebovala 

Začalo to nevinně.

Miska a v ní 4 zralé avokáda. ZA LIBRU!!!

Týjo na toast super.

Nojo, ale doma mám jenom sůl... nemám ani pepř ani česnek.

Tak aspoň citrón nebo něco.

Sice nemám mixér, ale rozmačkám to vidličkou, to bude fajn.

Jé limetky, celá miska... ZA LIBRU!!! no a co... že potřebuju JEDNU!

---------TAK A UŽ BYCH MOHLA KONČIT... TO ANI NEBUDETE CHTÍT ČÍST... 

Během týdne jsem se potloukala a objevovala město. Včera jsem to sestříhala do nějaké koukatelné podoby. Takže tady můžete vidět část mého nového bydliště .
Dnes jsem se ztratila, takže jsem našla mnohem hezčí a fotogeničtější místa... takže more to come soon.

(Prostě jsem si tak šla a najednou jsem stála před místním muzeem umění ... mám ráda takovéhle situace...)

Původně jsem měla v plánu celou story: BILOVÁ V AGENTUŘE nějak ve zkratce sdělit a nahrát už po cestě domů, protože jsem se bála, že to podstatné zapomenu a navíc se mi nechtělo psát.
Nicméně, vlogging ani přes Shiův motivational speech asi nebude můj skill n.1, takže jdu sepsat nějaký podrobný zápis.

BYDLÍM

... ptáte se co nového... NIC.

Momentálně mám do konce týdne zaplacený pokoj v takovém tom klasickém cihlovém domku, co je jich na sobě nalepených asi třicet. Je to fajn.
I feel so british. (klik)

Spolubydlící moc nepotkávám. Záměrně. Moje ASOCIAL a AWKWARD já se opět probudilo k životu, takže omezuju návštěvy koupelny a kuchyně, abych nikoho moc nepotkávala.

Přišel mi ten dopis, který potřebuju k registracím v agenturách, ale než jsem se stihla do nějaké přihlásit, přišly z jiných stran úplně jiné nabídky. Řekněme, že je to všechno in progress.

Vlastně teď žiju ze dne na den. Nevím co bude zítra, příští týden a už vůbec, co bude příští měsíc.
Rozhodla jsem se přestat stresovat a prostě počkat co a jak se vyvrbí.
Ačkoliv jsem chronický OVERTHINKER, nemám teď možnost o věcech moc uvažovat, protože ani pořádně neznám varianty.
Je to hrozně osvobozující.
Dneska jsem třeba strávila dvě hodiny v knihkupectví. Proč taky ne. Nemám co na práci a jenom bydlím. Bydlím a jím.

Poundland je můj nejlepší kamarád.
Houbičky na nádobí za libru. 6pack toaletního papíru za libru. Termoponožky za libru. Prádelní šňůra za libru. Utěrka za libru. A taky obří Toblerone za libru. Maltesers za libru. Pringles za libru. Kešu za libru. (That time of a month...)

Dokonce jsem šla do Primarku a koupila si jenom deku a vonné svíčky na přebití zatuchlého odéru v pokoji (KONCENTRACE A ZÁKAZ ROZHLÍŽENÍ LEVEL 8000).
Když tak nad tím přemýšlím. Soudě podle toho, že jsem koupila houbičky na nádobí, toaletní papír a deku a přišel mi sem dopis, budu moct říkat: BYDLELA JSEM V ANGLII.

Takže vlastně, ať už to dopadne jakkoliv - 1 LIFE GOAL ACHIEVED

-----------------------------------------------------

Přišly mi nějaké reakce na moje minulé myšlenkové zvratky a usmívám se ještě teď. Ani jsem nevěděla, kam tímhle mířím a jestli vůbec chci, aby to někdo četl. Teď vím, že vy to chcete číst.

Pro všechny, kteří mi napsali nějaký feedback, tu mám Lea za odměnu. Jste super.

Pokus číslo dva!

Na letišti v Brně mě překvapil už fakt, že mám vlastně PRIORITY BOARDING letenku, za kterou jsem nic nepřiplácela. WAY TO GO RYANAIR!

Mám s sebou jen příruční zavazadlo, protože jsem počítala s ideální variantou, přijet - začít pracovat - všechno si koupit a základní potřeby na spaní a bydlení si půjčit u kamarádky, u které jsem měla bydlet. To neklaplo a můžu u ní zůstat jen do neděle, kdy se přestěhuju.
Zvažovala jsem, co je pro mě lepší, jestli si doplatit kufr za další tisícovku, nebo ji radši ušetřit na jídlo v době, kdy ještě nebudu mít práci.
(blabla výzva )
V rámci úspory jsem se rozhodla zvolit jen příruční zavazadlo, protože případný a náhlý návrat zpátky domů mě nebude stát tolik. (Pravděpodobně se už tak budu vracet bez úspor.)

Takže jsem se teda ocitla na letišti s brašnou na foťák a batohem, ve kterém bylo využito každé místečko. I když jsem počítala s tím, že elektroniku a kabely (https://www.youtube.com/watch?v=7cT1g7OHjJg ) budu muset u kontroly vytáhnout, stejně mi to absolutně narušilo celou vnitřní strukturu sbalených věcí.

fancy blogging photoshoot  :D

Připravena na nejhorší, jsem si dala na letišti v Londýně 2 hodiny rezervu, než mi pojede bus do Leicesteru. Už minulý týden jsem si při tisknutí lístku všimla, že musím někde přesedat. YES! Ráda v jedenáct v noci přesedám v cizím městě, kde ještě musím najít jinou zastávku, než tu, na které vysednu.
Po 2 hodinách potloukání se na letišti, jsem dojela na Golders Green a snažila se najít bus station, odkud mi měl jet druhý autobus. Věděla jsem, že tu bude větší zima než u nás, ale hodinové sezení na nádraží nezachránily ani tři vrstvy. Nebyla jsem si jistá, ze které zastávky bude můj autobus odjíždět, tak jsem se šla raději zeptat paní co stála na jedné ze zastávek, kde už stál autobus.
And HÝR KAMS INGLEND.

"OH, I´M SORRY DARLING, I DON´T KNOW, BUT THE DRIVER SHOULD BE HERE IN 5 MINUTES, HE JUSTED POPPED TO THE LOO AND HE SHOULD BE HERE SOON, HE WILL BE ABLE TO HELP YOU."
Super, jen co se řidič vyčůrá, poradí mi. Čekáme na řidiče. Kdybych někoho oslovila v jedenáct v noci na zastávce u nás, pravděpodobně bych dostala dávku pepřáku do obličeje nebo minimálně frázi typu: " NEVÍM. NECHTE MĚ BÝT. "
Jenže paní byla hrozně friendly a začala se vyptávat odkud jsem, kam jedu, že byla s dcerou v Praze a že tam máme lovely weather.
Zastávku jsem našla, nasedla na autobus a doufala, že mě bude někdo čekat na zastávce v Leicesteru, jak bylo domluveno. (Odpolední zpráva: "POČKEJ, TY PŘIJEDEŠ UŽ DNESKA V NOCI?" mě moc neuklidnila.)

Snaha nespat, abych nepropásla zastávku byla ve vytopeném autobuse marná. Naštěstí ji řidič, vypadající jako z deskové hry loupežníci, v koženkové kšiltovce, ohlásil dostatečně dopředu.
Na zastávce Peťa nebyla. Nemám její UK number. Výborně. Proč ho nemám?!!!
Nějaká paní vedle mě se zmateně rozhlíží. "NATY?"
Petina mamka! SUPER!
Dostala popis, očekávat někoho kdo má velké vlasy. Můj drdol uťáplý zhruba 12 hodinovou cestou ji zmátl. Druhá indície : PRAVDĚPODOBNĚ BUDE MÍT TABLET NEBO SMARTPHONE!, mě prozradila.

Je to asi tři týdny, co mi bylo sděleno, že je to tu s prací špatné, že jsou všichni překvapení, že agentury nemají co nabízet. No co no, už jsem dala výpověď v Brně, tak jsem to riskla.
Aby mě někdo zaměstnal, potřebuju NATIONAL INSURANCE NUMBER. Peťa mi to zapomněla říct. SUPER!
Musím si na úřadě domluvit schůzku v jiném městě. Volám na nějakou linku, kde se mě ptají proč to potřebuju, kdy jsem přijela, jaké je moje jméno, jestli jsem single or married a jaká je adresa mého UK bydliště.
SPELLING!
SPELLING mi dává zabrat.
Všechny spellingové úkoly na hodinách angličtiny probíhaly takhle. Telefonní rozhovor. "CAN YOU SPELL IT PLEASE?"
EJBÍÍÍSÍÍÍÍDÍÍEFDŽÍÍÍ. (Už asi deset let si frčím alphabet song, kdykoliv mám něco vyhláskovat.)
No nic zvládla jsem to, nadiktovala jsem úředníkovi svoje iniciály (jestli správně se ještě uvidí) a přidělili mi datum schůzky 29.června. SUPER!

Některé agentury mě bez NIN ani nezaregistrují, jiným stačí referenční číslo jako důkaz, že jsem o něj zažádala a že to nějak řeším. Dále potřebuju anglické číslo a PROOF OF ADRESS. Měl by mi stačit dopis, který mi pošlou z úřadu s referenčním číslem na novou adresu. Takže co se týká práce, čekám na dopis, pak budu teprve moci začít něco hledat.

SUPER!

Odpoledne jsem jela do města, počkat na Peťu po práci, aby mi ukázala město. Šly jsme za mou budoucí landlordkou zaplatit nájem a depozit. Britský manžel mi tady asi nehrozí. Každý je tu Ind nebo Polák.

Moje domácí je slovenka, v domě se mnou bydlí dva Poláci a dva Češi. Vyfasovala jsem klíče a odešla o polovičku úspor chudší, s nájmem zaplaceným na jeden týden. 

YAAY LIVING IN THE UK.

Vzhledem k příručnímu zavazadlu, neměla jsem s sebou žádnou tekutou kosmetiku. Potřebovala jsem si koupit alespoň základ. Nákup v poundlandu absolutně MADE MY DAY. Šampóny co u nás stojí 300,- měli za libru. HYGIENICKÉ POTŘEBY - DONE!

Dalším úkolem bylo sehnat simku. Věřím Vodafonu, takže jsem ho riskla i tady. Vejdeme do obchodu a řítí se k nám černoška Christine, jak se dočtu na její jmenovce.

 "HOW CAN I HELP YOU?"

Vysvětluju, že jsem tu den a potřebuju simku.

"OH, WHERE ARE YOU FROM?"

Asi pět minut se bavíme o tom odkud jsem, co studuju, že jsem tu jen na léto, o čem píšu bakalářku...konečně mluvíme o SIM kartě, za deset liber, 150 volných minut......

asi po minutě opět měníme téma...

"AND WHAT IS YOUR DREAM JOB?"

Otázka na kterou se většinou nikdo nikde neptá. 

PROČ SE NEZEPTAT PŘI NÁKUPU SIMKARTY VE VODAFONU!

Christine studuje práva, momentálně se hlásí na magistra a jednou by chtěla být INTERNATIONAL JUDGE. Nevěří nám, že jsou v Česku vysoké školy zadarmo.

Konečně dostávám SIM KARTU, žádám o tu super věc, kterou se otevírá Iphone přihrádka na simku. Přichází další zaměstnanec Dan, který stál dobrých pět minut opodál a poslouchal naší konverzaci. Podává mi svoji klíčenku a říká: "SO YOU´RE FROM CZECH REPUBLIC?"

Přikyvuju. Vyndává moji starou simkartu. "OH, SO YOU HAVE VODAFONE NUMBER IN CZECH REPUBLIC AS WELL? WE DON´T HAVE IT IN POLAND!"

Další Polák. 

Po intenzivním dvaceti minutovém rozhovoru o životě odcházím s britským číslem.

Momentálně si užívám nákladnou dovolenou,protože nic jiného v tuhle chvíli dělat nemůžu, dívám se na britské Prostřeno a doufám, že příští týden všechno vyjde tak jak má. Jsem vděčná za všechno, i za to, že tu teď mám u koho být a že mi alespoň trošku někdo pomůže v začátcích.

POZITIVNÍ MYŠLENÍ - DONE!

Život v jednom příručním zavazadle / Život v kredenci

“Moje kamarádka říká, že jsme se si posrali život. Posrali jsme si život, říká.

Moje kamarádka má pravdu. 

Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život.

Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. 

Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme zaplatili sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.”

Jan Těsnohlídek ml. - ADA

Všechno mi to došlo včera.

Seděla jsem na letišti a čučela do notebooku, který zabírá 75% mého příručního zavazadla. Kromě notebooku si vezu asi 10 kusů oblečení, ručník, kartáček na zuby a existenční krizi.

Ještě před měsícem to znělo ideálně. Přijet, mít kde bydlet a mít domluvenou práci, během dvou měsíců si vydělat a zase se vrátit.

Až mě samotnou zaskočilo, jak moc ideální to je.

No a nebylo.

Všechno mi to došlo včera, když jsem seděla na letišti a hodnotila, co mě vlastně čeká a co se všechno stihlo během tří týdnů posrat.

Ale co že jo, je to výzva.

Ty máš přece výzvy ráda.

Na tu máš a pořádně se v tom vyrochňej. 

Jasně, šlo to všechno zrušit a přijít jen o peníze za letenku, ale pak bych sama ve svých očích klesla.

Od dob co mi život přestal házet klacky pod nohy, naučila jsem si je tam házet sama. Jen tak, cvičně.

Mám přece výzvy ráda.

Jsou to ty situace, kdy mluvím sama se sebou. Říkám si, jak jsem blbá a do čeho jsem se to zase dostala. 

Jsou to ty historky, které tak hrozně rádi posloucháte (nebo možná je jen ráda poslouchám já sama). Základem takové situace jsem já - sama, v cizí zemi s vybitým nebo nefunkčním telefonem v bytě někoho cizího. Nebo ještě lépe, před bytem. Třeba v šortkách, po setmění, v arabské části Tel Avivu.

Nejsem první, ani poslední kdo někam někdy jel sám. Rozhodně si nemyslím, že jsem odvážná. Jen jsem se naučila, že osobní vítězství jsou mnohem víc, než uznání okolí. Pro někoho může být osobním vítězstvím i taková banalita, jako je jízda výtahem. A jen málokdo by o něm řekl, že je odvážný.
Moje osobní vítězství jsou jakékoliv věci, které zvládnu sama a dělám je pro sebe.

Vzadu v hlavě mě pořád tlačí krabice ošklivostí, které jsem neuměla vyhodit a proto jsem je pečlivě uložila do nejzadnějších polic podvědomí, kde hnily zhruba 8 let.  

Je to totiž jednoduchý a zaběhlý systém.

Když Vám někdo řekne, že nejste dost dobří nebo cokoliv jiného z nekonečného seznamu zbytečných, negativních výroků, které snad v celé historii Vesmíru nikomu neprospěly, začnete si budovat takový malý archív. V závislosti na tom, jak moc k Vám byl život nespravedlivý, je to buď archív jako kráva, nebo malý wordovský dokument co se vleze na disketu. Velikost však není úměrná způsobeným škodám a je jedno kolik jste toho nezapomněli a nechali si v archívu na horší časy, jde o následky, které způsobí.

A ony ty horší časy nastaly.

Přicházely nepravidelně, v různých intervalech a intenzitách, ale na svůj archív jsem se mohla pokaždé spolehnout. Nikdy nebylo tak špatně, aby se v archívu nenašlo něco, co by stav mizérie přiživilo o nějaké ty ošklivosti z minulosti.

Tak nějak podle mě funguje i deprese. Máte plnou láhev coca coly - aktuálních negativních emocí a z archívu se do ní sype jedna špatná mentoska za druhou.

Čím jsem starší, tím víc rozumím významům všech svých mentosek. 

Za všechny jsem vděčná a všechny mě dostaly tak kde jsem teď. Hrozné klišé, žejo?
(Vím, že v mém věku to zní obzvlášť hloupě a čeká mě ještě spousta pádu na hubu...)

Nicméně po vyhodnocení všech přínosů a intergalaktických souvislostí, jsem se rozhodla jednou provždy archív skartovat.

Jsem v Anglii a bez archívu.

Každý kdo mě zná, ví, že jsem to tak vždycky chtěla. Vrátit se sem, bydlet tu. Aspoň na krátko.

Sama letadlem jsem poprvé letěla právě sem. Budou to asi 4 roky.

Naučila jsem se tady vydržet sama se sebou. Tehdy jsem v Londýně trávila dny nasedáním a vysedáním na náhodných zastávkách double deckerů a bezcílným bloumáním ulicemi, protože moje potencionální společnost nedostala volno v práci.

Jsem v Anglii, bez archívu a všechno mi to došlo včera.
Jako mladší sourozenec jsem vždycky zpráskala celou mikulášskou nadílku během dvou hodin po besídce. Měla jsem jistotu, že moje starší a rozumnější sestra si bude svoji nadílku, minimálně další měsíc, škudlit v kredenci na sladkosti. Nebylo proč si šetřit svoje. 
"MAMÍÍÍÍ, NATÁLA MI TO ZAS SEŽRALA!"

Pořád mám kredenc na sladkosti. Jsou to jistoty, které má zatím i většina mých známých. Mám kde bydlet, mám co jíst, mám si co obléct a mám rodiče, kteří mě víceméně kdykoliv ochotně založí.
A tady je ta výzva. (Opět podotýkám, že je to výzva pro mě ... ostatním to může přijít banální.)
Vyser se na kredenc!
Seber se, vezmi si minimum a jeď.
Naplánovala jsem si vlastně útěk z domu. Útěk z domu, jako když děti nabalí tašku s podivnou kombinací věcí a utečou o dvě patra níž a ty odvážnější k babičce.
Vysrala jsem se na kredenc a rozbila jsem prasátko, s desítkou v librách, jsem si zabalila jen to, co se vlezlo do batohu a jela jsem.
Kredenc si momentálně doma trhá vlasy, čeká na zprávu a je připraven mě dostat domů.
V této chvíli nevím, jestli to bude potřeba nebo ne.
To je vlastně taky důvod, proč jsem tohle začala psát. Abych Vám všem, co jste mi dnes psali, jestli mám co jíst a kde spát, sdělila, co se za posledních 24 hodin událo.
No nic, začnu znovu. Lépe.

HOW TO : spontánní víkendy

Do Prahy se jezdí spousta cizinců loučit se svobodou.  (fun fact)

My jsme se se svobodou neloučily. (bohužel / bohudík)

Po dlouhodobé brigádě na zákaznické lince začnete nad lidstvem lámat hůl. Abychom snížily vlastní bio zátěž, bavily jsme se s Kristou o volných chvílích interakcí s jinými zákaznickými linkami.

Je to asi týden co jsme si daly za úkol najít na slevomatu nejvtipnější voucher. Vyhrál to voucher SKÁČE CELÁ RODINA do JumpParku. Ještě před tím jsme si zašly na formal-casual oběd, takže jsme pak oděny v dress codu a s kufrem před halou s trampolínama vypadaly, jako bychom šly předvádět hrnce nebo nabízet úrazové pojištění.
Vešly jsme do haly. Věkový průměr osazenstva haly byl 9 let, ve vestibulu probíhaly hned dvě narozeninové oslavy. Děvče slavící v levé části, mají ale rodiče asi radši, protože její kamarádky jedly z tácků s poníkem, zatímco párty děti napravo tlačily dort z tácků pod párek.

"CO TADY DĚLÁME TY VOLE?"
"TAK ABYCHOM VYTÁHLY TY HRNCE, NE?"

Byly jsme donuceny podívat se na instruktážní video, díky kterému jsem pochopila, že existuje asi 1000 způsobu jak se na trampolíně zabít.

"TAK DODRŽUJTE PRAVIDLA...MŮŽETE DO ARÉNY!"
Skupina asi dvaceti lidí se nadšeně rozbíhá po areálu. SMĚJEME SE!
Jdeme do nejzadnější části arény, dvě minuty naproti sobě skáčeme a pořád se smějeme. Konstatuju, že mě to tam asi nebaví.
Smějeme se hystericky.
Smějeme se tak moc, že si musím čupnout, protože skákat už nezvládám.
Přibíhá zaměstnankyně parku s píšťalkou a upozorňuje mě, že odpočívat musím mimo trampolínu na lavičce vedle. Směju se ještě víc,
Po 40 minutách jsme splavené a vyčerpané opustily arénu, opět oblečeny jako pojišťovací agentky.
"PROČ JSME SI TO KOUPILY?"

Jinak jsme jedly, pily a smály se lidem se selfie tyčí.