"TY ALE TAK NAPIŠ UŽ NĚCO NA TEN BLOG!!!"
Tak já teda něco píšu...
Jsem zase o rok starší.
Narozeniny - den, kdy si příjdeme hrozně spešl a přitom vlastně nejsme.
Narozeniny - den, kdy děláme věci protože MÁME narozeniny.
Narozeniny - den, kdy nás všichni mají rádi - i když většina jenom jako.
Narozeniny - den, kdy se můžeme opít, nosit korunky a zvát cizí lidi ke stolu - protože se všechno točí kolem nás, máme narozeniny a každý nás tím pádem má hned rád.
Takže...
Proces uvědomění si vlastní dospělosti a existence mám už za sebou a hlavně na to nepotřebuju jeden speciální den v roce.
Někteří mí rodiní příslušnící radši odjeli na dovolenou, než aby se mnou slavili.
Většina mých kamarádů byla mimo Brno.
U ústředního hřbitova byl dopravní kolaps...
ALE PŘES TO VŠECHNO, JSEM LETOS MĚLA NEJLEPŠÍ NAROZENINY V HISTORII VŠECH MÝCH NAROZENIN ... (a to jsem na desátiny dostala psa - takže laťka byla vysoko).
Pokud bychom se měli historicky ohlédnout za uplynulými oslavami, za zmínku rozhodně stojí mé 18. narozeniny, kdy jsem se zabouchla na záchodě a nemohla se asi hodinu dostat ven.
Z chodby mě tehdy povzbuzovalo asi třicet opilých lidí, které jsem ani neznala (přesto byli na mé oslavě) a z nichž se mi ani jeden nesnažil pomoct. Dostalo se mi tehdy pouze výroků jako "NECHTĚL BÝÝÝCH" nebo "TAK TO JE ASI PĚKNĚ NA HOVNO, ZABOUCHNOUT SE NA HAJZLU NA VLASTNÍ NAROZKY NE?"
No pak někomu došlo, že by mi měl pomoct a společnýma silama a hodně velkým tlakem na západku, jsme mě osvobodili. Pro takovou skvadru byl můj superluxusní raut od táty škoda... hold kamarády si jídlem nekoupíš, lidi ale jo.
No ale tak teda včerejšek...
VIDĚLA JSEM DAŇKY, 30 DAŇKŮ! FACE TO FACE... na 5 metrů ode mě a jedli moje mrkve a já jsem trošku brečela...protože miluju všechno jelenovité a prostě protože jsem tak trochu divná. (COŽ, POKUD ČTETE MŮJ BLOG, JSTE VY TROCHU TAKY)
Vtip je v tom, že jsem se k nim vzala sama....
Všichni si mysleli, že to někdo vymyslel, jakože mi to dal někdo jako dárek... no...
JÁ JSEM SI TO DALA!
Když se mě táta ptal, co chci dělat, rozhodla jsem se, že půjdeme najít daňky do obory.
Klidně bych šla i sama, ale někdo mě musel fotit ... (DUH!)
Hlavně jsem je tam šla hledat už jednou a tehdy jsem je neviděla.
Takže to bylo jasné... když MÁM narozky, musí přece daňci přijít.
No a přišli.
Takže ALMOST PET A DEER můžu odškrtnout ze svého THINGS TO DO BEFORE I DIE (TURN 30).
Emočně i psychicky vyčerpáni z pobíhání po stráních ve snaze zahlídnout divou zvěř, jsme šli na oběd.
Zaparkovali jsme u Obilňáku s tím, že se najíme někde v centru. Procházíme se, East Village má zavřeno ... takže Burger si asi nedáme...
"JÉ TADY JE KOISHI! TADY JSEM BYL MINULE S PAVLEM, ALE VEZL MĚ AUTEM VEČER, TAK JSEM NEVĚDĚl JAK SE SEM JEDE... POJĎ PŮJDEM TAM"
Jakože, šli jsme do lesa... takže jsem byla oděna na to, že jdu do lesa ... NÉ NA TO ŽE JDU NA OBĚD DO KOISHI!
"TAK PŮJDEM SEM?! ...POJĎ"
OK, už to fakt nemůže být absurdnější, táta je odhodlán...a mám ty narozky...
Při příchodu si servírka rozpačitě prohlídla naše běžecké boty a šusťákovky a usadila nás do rohu.
DÍKY BOHU, ŽE TAM KROMĚ NÁS, BYLA JEN RODINA CIZINCŮ S VŘEŠTÍCÍM KOJENCEM (a ten teda rušil v prostoru mnohem víc, než moje limetková bunda na prázdnem věšáku uprostřed restaurace).
Dobrý... fakt tam nikdo nebyl... říkám si, mohlo to být horší....
"MOHLA BYSTE NÁS PROSÍM VYFOTIT...?" "..KDYŽ MÁŠ TY NAROZKY...."
No takže kromě tří suprdelišis chodů jsme si dali i pěkně nepovedenou fotku v oblečení do lesa.
Večer jsem se pak odebrala do společnosti růžového vína a svých dvorních dam - samozřejmě s již tradiční narozeninovou korunkou na hlavě. ( ani nevím kdy to vzniklo, ale myslím že to je tradice tak dva roky)
A to je právě problém těch narozenin, máte korunku a džbánek vína a najednou je všechno absurdnější.
A čím víc vína pijete, tím rychleji zapomínate, že tu korunku máte.
Takže si tak telefonujete venku na ulici, s korunkou na hlavě a příjde nejdivnější muž v dějinách divných mužů (protože já hold přitahuju jenom extrémní existence) a zeptá se:
"KRÁLOVNO, KDE JE TADY BASTILA?"
No tak se ho tam snažím poslat a telefonovat dál, ale on nikam nejde...
A najednou mi přeje k narozeninám...a najednou se sám zve na moji narozeninovou oslavu....a najednou jí můj dort a zpívá mi k narozeninám. Jmenuje se Bohouš.
Loni jsem chtěla k narozeninám vystoupení Dana Nekonečného a nikdo mi ho nedal...
A kdyby byl Dan Nekonečný cikán a pil by vodku s pepsi, byl by to celý Bohouš.
"NATÁLIE, PROTO TĚ NEMŮŽU NECHÁVAT SAMOTNOU, TY NEUMÍŠ POSLAT LIDI DO PRDELE...."
Tohle se stalo asi půl hodiny potom, co šla Hanka na záchod a k nám si mezitím přisedlo pět Němců, protože jsem neměla to srdce, je jen tak odpálkovat. Když se vrátila, trvalo to asi jenom třicet sekund, než si odsedli vedle.
"SORRY, BUT WE DON´T LIKE YOU HERE..."
"Hej počkej, víš kolik museli sebrat odvahy, než k nám došli.... to bylo hnusné...."
"LIKE... WE LIKE YOU...... "
"BUT NOT HERE...."
"No to jsme to zachránily...."
No a tak se pak Bohouše musela zase zbavit Hanka...odešel do Bastily, tam kam lidi jako Bohouš patří.
A my jsme se vydaly pustit lampión štěstí na Petrov.
Trvalo to dlouho ... jakože fakt dloiho.... trošku jsme ho protrhly, poničily konstrukci... trošku vzplál...ale nakonec odletěl. (DOTEĎ TOMU NEROZUMÍM)
Takže ten následující rok bude asi dobrý.
jo takže tak...
Tak já teda něco píšu...
Jsem zase o rok starší.
Narozeniny - den, kdy si příjdeme hrozně spešl a přitom vlastně nejsme.
Narozeniny - den, kdy děláme věci protože MÁME narozeniny.
Narozeniny - den, kdy nás všichni mají rádi - i když většina jenom jako.
Narozeniny - den, kdy se můžeme opít, nosit korunky a zvát cizí lidi ke stolu - protože se všechno točí kolem nás, máme narozeniny a každý nás tím pádem má hned rád.
Takže...
Proces uvědomění si vlastní dospělosti a existence mám už za sebou a hlavně na to nepotřebuju jeden speciální den v roce.
Někteří mí rodiní příslušnící radši odjeli na dovolenou, než aby se mnou slavili.
Většina mých kamarádů byla mimo Brno.
U ústředního hřbitova byl dopravní kolaps...
ALE PŘES TO VŠECHNO, JSEM LETOS MĚLA NEJLEPŠÍ NAROZENINY V HISTORII VŠECH MÝCH NAROZENIN ... (a to jsem na desátiny dostala psa - takže laťka byla vysoko).
Pokud bychom se měli historicky ohlédnout za uplynulými oslavami, za zmínku rozhodně stojí mé 18. narozeniny, kdy jsem se zabouchla na záchodě a nemohla se asi hodinu dostat ven.
Z chodby mě tehdy povzbuzovalo asi třicet opilých lidí, které jsem ani neznala (přesto byli na mé oslavě) a z nichž se mi ani jeden nesnažil pomoct. Dostalo se mi tehdy pouze výroků jako "NECHTĚL BÝÝÝCH" nebo "TAK TO JE ASI PĚKNĚ NA HOVNO, ZABOUCHNOUT SE NA HAJZLU NA VLASTNÍ NAROZKY NE?"
No ale tak teda včerejšek...
VIDĚLA JSEM DAŇKY, 30 DAŇKŮ! FACE TO FACE... na 5 metrů ode mě a jedli moje mrkve a já jsem trošku brečela...protože miluju všechno jelenovité a prostě protože jsem tak trochu divná. (COŽ, POKUD ČTETE MŮJ BLOG, JSTE VY TROCHU TAKY)
Vtip je v tom, že jsem se k nim vzala sama....
Všichni si mysleli, že to někdo vymyslel, jakože mi to dal někdo jako dárek... no...
JÁ JSEM SI TO DALA!
Když se mě táta ptal, co chci dělat, rozhodla jsem se, že půjdeme najít daňky do obory.
Klidně bych šla i sama, ale někdo mě musel fotit ... (DUH!)
Hlavně jsem je tam šla hledat už jednou a tehdy jsem je neviděla.
Takže to bylo jasné... když MÁM narozky, musí přece daňci přijít.
No a přišli.
Takže ALMOST PET A DEER můžu odškrtnout ze svého THINGS TO DO BEFORE I DIE (TURN 30).
Emočně i psychicky vyčerpáni z pobíhání po stráních ve snaze zahlídnout divou zvěř, jsme šli na oběd.
Zaparkovali jsme u Obilňáku s tím, že se najíme někde v centru. Procházíme se, East Village má zavřeno ... takže Burger si asi nedáme...
"JÉ TADY JE KOISHI! TADY JSEM BYL MINULE S PAVLEM, ALE VEZL MĚ AUTEM VEČER, TAK JSEM NEVĚDĚl JAK SE SEM JEDE... POJĎ PŮJDEM TAM"
Jakože, šli jsme do lesa... takže jsem byla oděna na to, že jdu do lesa ... NÉ NA TO ŽE JDU NA OBĚD DO KOISHI!
"TAK PŮJDEM SEM?! ...POJĎ"
OK, už to fakt nemůže být absurdnější, táta je odhodlán...a mám ty narozky...
Při příchodu si servírka rozpačitě prohlídla naše běžecké boty a šusťákovky a usadila nás do rohu.
DÍKY BOHU, ŽE TAM KROMĚ NÁS, BYLA JEN RODINA CIZINCŮ S VŘEŠTÍCÍM KOJENCEM (a ten teda rušil v prostoru mnohem víc, než moje limetková bunda na prázdnem věšáku uprostřed restaurace).
Dobrý... fakt tam nikdo nebyl... říkám si, mohlo to být horší....
"MOHLA BYSTE NÁS PROSÍM VYFOTIT...?" "..KDYŽ MÁŠ TY NAROZKY...."
No takže kromě tří suprdelišis chodů jsme si dali i pěkně nepovedenou fotku v oblečení do lesa.
Večer jsem se pak odebrala do společnosti růžového vína a svých dvorních dam - samozřejmě s již tradiční narozeninovou korunkou na hlavě. ( ani nevím kdy to vzniklo, ale myslím že to je tradice tak dva roky)
A to je právě problém těch narozenin, máte korunku a džbánek vína a najednou je všechno absurdnější.
A čím víc vína pijete, tím rychleji zapomínate, že tu korunku máte.
Takže si tak telefonujete venku na ulici, s korunkou na hlavě a příjde nejdivnější muž v dějinách divných mužů (protože já hold přitahuju jenom extrémní existence) a zeptá se:
"KRÁLOVNO, KDE JE TADY BASTILA?"
No tak se ho tam snažím poslat a telefonovat dál, ale on nikam nejde...
A najednou mi přeje k narozeninám...a najednou se sám zve na moji narozeninovou oslavu....a najednou jí můj dort a zpívá mi k narozeninám. Jmenuje se Bohouš.
Loni jsem chtěla k narozeninám vystoupení Dana Nekonečného a nikdo mi ho nedal...
A kdyby byl Dan Nekonečný cikán a pil by vodku s pepsi, byl by to celý Bohouš.
"NATÁLIE, PROTO TĚ NEMŮŽU NECHÁVAT SAMOTNOU, TY NEUMÍŠ POSLAT LIDI DO PRDELE...."
Tohle se stalo asi půl hodiny potom, co šla Hanka na záchod a k nám si mezitím přisedlo pět Němců, protože jsem neměla to srdce, je jen tak odpálkovat. Když se vrátila, trvalo to asi jenom třicet sekund, než si odsedli vedle.
"SORRY, BUT WE DON´T LIKE YOU HERE..."
"Hej počkej, víš kolik museli sebrat odvahy, než k nám došli.... to bylo hnusné...."
"LIKE... WE LIKE YOU...... "
"BUT NOT HERE...."
"No to jsme to zachránily...."
No a tak se pak Bohouše musela zase zbavit Hanka...odešel do Bastily, tam kam lidi jako Bohouš patří.
A my jsme se vydaly pustit lampión štěstí na Petrov.
Trvalo to dlouho ... jakože fakt dloiho.... trošku jsme ho protrhly, poničily konstrukci... trošku vzplál...ale nakonec odletěl. (DOTEĎ TOMU NEROZUMÍM)
Takže ten následující rok bude asi dobrý.
jo takže tak...
Žádné komentáře:
Okomentovat