Jsem happy jak grepy a prožívám famózní období

Slíbila jsem několika lidem, že nikdy nepřestanu psát.
Když se tak na to dívám, víc jak dva týdny jsem sem nic nepsala.
Jednoduše nemám čas.
Děje se toho moc.
Děje se to všechno.

Pokud bych měla navázat na svůj předchozí post o cestě za klíčovým slovem a o mostech a zatáčkách...tak mám pocit, že jsem se ocitla v rychlíku, který jede zkratkou.
Na konci srpna snad budu mít čas a možnost detailně rozvést své historky z natáčení.  ( A TO DOSLOVA :)
Takže do té doby buďte prosím trpěliví a užívejte si poslední záchvěvy prázdnin.

Buď! a žádné nebo ...

Jak si tak píšu bakalářku o těch internetech, tak čím dál tím víc přemýšlím o věcech, které s ní vůbec nesouvisí.
Měla bych psát o umění a mikrobloggingu, o tom jaká umělěcká díla vznikají v prostředí sociálních sítí a jak se umělci přístupově liší od běžných uživatelů a bla bla bla...
Jenže se místo k umělcům pořád dostávám k běžným uživatelům...a uvažuju...

Sociální sítě a kyberstalking nám daly možnost sledovat životy jiných lidí, a tím pádem i možnost s nimi poravnávat ty vlastní.
Neustále frustrovaní z toho, že nejsme dostatečně dobří, dostatečně krásní, dostatečně talentovaní, nebo dostatečně bohatí se ženeme za tím stát se DOSTATEČNÝMI.
Míra dostatečnosti se odvíjí od počtu lajků od virtuálních karikatur skutečných lidí.
Reálný svět balíme do obálek pečlivě označených hashtagem a posíláme je ke schváleni jiným.

Nedávno mi moje kamarádka napsala: "A MOJE SELFÍČKO MÁ JENOM JEDEN LAJK, TAKŽE MÁM DEPKU A ASI TO SMAŽU...."
Doba se změnila a tam kde kdysi muselo stačit dlouhé civěni do zrcadla, dnes přicházi na řadu přední kamera smartphonu.
A nechápejte mě zle, já to dělám přesně tak...
Názory všech článků a vlogů o body positivismu se nesou v duchu tvrzení, že pokud se rozhodneme udělat si selfie, znamená to, že jsme se sebou spokojení, přijde nám, že nám to sluší a děláme to z vlastní vůle, né pro někoho jiného.


Nojo, jenže život online nás naučil exhibicionismu. Proto tedy do obálky zabalíme svoji zprávu o tom jak se dnes cítíme dobře ve vlastním těle a čekáme na schválení od okolí.
Jakmile se nám nedostane veřejného schválení, začínáme propadat sebemrskačským sklonům a hledáme na sobě chyby. Původní pocit spokojenosti je fuč.
Začíná nás požírat sebekritika a neuvědomujeme si, že hranici dostatečnosti si určujeme my sami.

Ale o body positivismu jsem úplně mluvit nechtěla, takže pokud si budete někdy (obzvlášť teď v létě) mačkat břicho před zrcadlem a hledat chyby, které tam nejsou, pusťte si tohle.

To o čem jsem chtěla mluvit, se týká spíše MIND POSITIVISMU ... jestli to tak můžu nazvat.
Kromě všudypřítomných selfíček a fotek z dovolené, se totiž chlubíme i tím, co jsme dokázali.
A ono se už dnes ani jedno nedá odsuzovat. Je to jak to je, tímhle směrem se vyvíjíme, takže se to nedá zastavit.
Jde o to, že si zase nastavujeme míru dostatečnosti v závislosti na ostatních.
Ten umí to a ten zas tohle...já neumím nic.

Na instagramu má většina lidí v popisku svůj věk, na co fotí a co dělají,
Jsou to jejich tagy, klíčová slova.
Model. Blogger. Dj. Mother. Student. Journalist. Actor. Hairdresser.

Já jsem momentálně v životní fázi, kdy pro mě asi klíčové slovo neexistuje.
A je to tak týden, co jsem si uvědomila, že na tom nezáleží.
To, že někdo v mém věku už má klíčová slova tři, neznamená, že jsem horší člověk.
Protože, to, že musím na cestě za svým klíčovým slovem odbočit třikrát doprava, zatímco někdo šel rovně přes most, neznamená, že svoje klíčové slovo jendou nedostanu,
A ono ani nejde o to, nějaké klíčové slovo mít. Jde o to vědět, proč to klíčové slovo chceme.
A pokud ho nechceme, tak bychom si pro něj ani neměli chodit, žejo.



Nedávno mi jeden člověk, který uměl moc dobře poslouchat řekl:
"There will always be somenone better than you. That doesn´t mean you should stop trying. Look at you, you had only figured out what way you want to go, and you already got an internship in this area. That´s amazing!"

S čímkoliv budu začínat, vždycky tu bude někdo, kdo už to dělá lépe. Je tedy na mě, jak s tím naložím. Není to ale důvod k tomu, s tím přestat.
Obzvlášť pokud máte kolem sebe úspěšnější lidi, snažte se je brát jako inspiraci, né jako rivaly.
Zkoušejte, padejte a vstávejte. Pokud Vás někdo povalil, vstaňte o to razantněji.
Některé zkušenosti Vás budou stát vztahy i peníze, ale většinou jsou to TY zkušenosti, které Vám jednou postaví most, díky kterému předběhnete ty, co budou odbočovat vpravo.


A to je tak všechno co se mi teď honí hlavou, takže možná se konečně budu moct soustředit na instagramové performance.
čauhoj :)

BLUE MOON

Poslední pátek v červenci.

Je až absurdní, kolik věcí se může stát během jednoho dne.

Začalo to hned ráno, když jsem si šla koupit brněnský deník, protože jsem se v něm měla objevit.

Většina z vás to už viděla. Kdo ne - hýr jů gou.

Byla to dlouhá pouť, protože evidentně žádné zařízení v mém okolí tyhle noviny neprodávalo.

U nás v albertu měli jenom rudé právo a blesk (OBRAZ DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI) a přilehlý tabák prodává fakt jenom tabák.

 Rozhodla jsem se zkusit trafiku u zastávky, kde mě překvapila cedulka: CIGARETY, NOVINY ANI JÍZDENKY NENABÍZÍME, která stála hned vedle cedulky MALINY  59,-Kč/kg. 

WHY ARE YOU TRAFIKA, THEN? 

Došla jsem až do Tesca kde jsem v trafice zakoupila hned tři výtisky, aniž bych se vůbec podívala donitř.

Podívala jsem se dovnitř.

ON TAM FAKT NAPSAL MASKÉRKA KONÍ.......

Jak jsem předtím psala o těch drobných věcech ze kterých jsem se naučila mít radost. Tak tohle bude můj zdroj radosti asi ještě tak další dekádu. Obzvlášť v kombinaci s tím co všechno následovalo po tom...

Celý vtip s maskérkou koní vznikl v kině.

Tak abych vás nějak zasvětila... tak asi začnu od začátku.

Zůstavám v kině na titulky.

Už odmalička si pamatuju, že jsme vždycky zůstávali až do konce titulků, než se v sále rozsvítí.

Někdy to bylo z praktických důvodů, aby už pak nikdo nebyl v sále, když budu vstávát posetá popcornem nebo křupkama.

Nebo aby mamka viděla jestli jsme něco nezapomněli.

Nebo abychom nepřišli o bonusy na závěr.

Pamatujete tu dobu? Kdy třeba filmy od pixaru měly nějaký záběr na konci?

Vždycky mě těšilo, že ho vidím a existujou lidi, kteří se nikdy nedozví, že na konci ještě něco bylo.

Teď, když se ve filmovém průmyslu pohybuju, zůstávám proto, protože vím, jak je každá osoba v titulcích důležitá. 

A jak je důlěžité pro třetího asistenta, druhého asistenta režiséra, že v titulkách je.

Takže čekám a čtu kdo všechno si plní sen a začíná od píky.

A jednou jsme byli s Tomášem na Hobbita.

A četli jsme titulky.

A vzhledem k tomu, že v Hobbitovi jsou koně, kteří musí taky vypadat hobbitsky. Objevilo se v titulkách něco jako HORSE STYLIST.

Hrozně jsme se tomu smáli, a dělali stupidní vtipy a vyvrbila se z toho profese MASKÉRKA KONÍ. 

Dlouho jsme to nepoužili. 

Je to takový ten inner joke co se občas vynoří, ale většinou se nikam nehodí.

Až doteď.

Kamarád začal pracovat v deníku. A udělal rozhovor s Tomášem, který byl celkem normální až na to, že Tomáš nic z toho co se tam psalo neřekl.

"Těším se až přijedu domů na Slovensko a maminka mi udělá halušky."

A pak jsem dostala i já svůj rožek stránky na jeden den.

"Tak si promysli na co se těšíš!"

"Halušky nejím !"

"No tak můžu napsat vepřové koleno!"

"Hej a můžeš mi tam napsat režisérka?"

"Dám tam cestovatelka, hm a nebo když budeš rude, tak ti tam napíšu nezaměstnaná...nebo aranžerka rostlin"

"hahaha, můžu tam mít maskérka koní? PROSÍM !!!" 

a tak to nějak vzniklo... !

Řekněme, že do doby, než jsem ty noviny otevřela, nebyla jsem si vůbec jistá co tam bude ...

But JAČ is great! 

A já mám teď motiv na trička a hrnečky, které bude moje rodina dostávat na všechny významné jubilea po následujícíh pět let.

No a tak jsem si užívala den, kdy jsem maskérkou koní.

Měla jsem jít na víno s Pavlou.

Pavla je jediný člověk, který je ještě víc awkward než já.

Dohromady pak tvoříme výborné combo.

Jela jsem ji vyzvednout do práce, což je moje bývalá práce a než jsme vyrazily, zapluly jsme na záchod, do kabinek vedle sebe.

Najednou se z té Pavliny ozývá spláchnutí a naléhavé:

"Natálie??????"

"MOMENT JEŽIŠ!"

Vycházím a Pavla stojí před mojí kabinkou a říká:

"JEŽIŠ VÍŠ CO SE STALO?!, pojď (tahne mě do svoji kabinky) já  jsem vůbec nevěděla co mám dělat, to prostě najednou tó a ja jsem prostě zůstala a dívej (ukazuje na splachovací tlačítko, na kterém chybí kryt) JÁ JSEM TO ZMÁČKLA A ONO TO VYSTŘELILO, A SPADLO TO TAM A JÁ JSEM TO SPLÁCHLA."

"COŽEEEEEE SI?"

"Nó, to prostě, já jsem nevěděla co teď, to už se tam prostě točilo, HEJ ZA TO MŮŽEŠ TY...mě se takové věci dějou jenom s tebou"

"HAHAHAHHAHA"

"Hej a já jsem si hned řekla, ježiš, zítra sem někdo příjde a řekne si, ježiš tady chybí to tlačítko, zase to někdo spláchnul....."

"HAHAHAHAHAHA, NÓ, PROTOŽE PRVNÍ VĚC, KTERÁ MĚ NAPADNE, KDYŽ PŘÍJDU NA ZÁCHOD A CHYBÍ TAM TO TLAČÍTKO, JE ŽE TO NĚKDO SPLÁCHNUL...."

"ty volééééé...."

Takže milé děti, pokud Vás někdy zajímalo, kam mizí splachovací tlačítka, teď už to víte.

No a protože večer, který začne tím, že někdo naprosto ikonicky spláchne splachovadlo musí pokračovat v podobném duchu. (v podobném DUCHAMPU haha - umělecký toaletní vtípek)

A bylo tomu tak.

Koupily jsme si víno a seděly s ním venku.

"Hej pojďme kolem Aidy, jestli nemají otevřeno, dala bych si zmrzku..."

"Tak jo..."

Šly jsme na Jakubské náměstí a Aida otevřená byla, je to velká cukrárna s velkou zahrádkou. Počkala jsem s lahví venku a Pavla zmizela v útrobách prosklených dveří.

Zahrádka byla poměrně plná a tak jsem se postavila na roh tak, že jsem neviděla dovnitř ani na vstupní dveře.

Měla jsem ale pořád výhled na lidi na zahrádce.

Čekala jsem celkem dlouho a do cukrárny vcházeli lidé a vycházeli lidé, a někteři si nesli zmrzlinu nebo pohár na zahrádku.

Najednou se do ticha ozval zvuk. 

Mlasknutí. 

Takové to plác, když někomu spadne něco z výšky na zem.

No né něco.

Zmrzlina.

Lidé, na které jsem měla výhled, se otočili směrem ke dveřím, na které jsem neviděla a ozvalo se davové soucitné povzdychnutí. Takové to citoslovečné jejda, kdy se vám chce smát, ale empaticky to zadržíte.

Píďalkovitými pohyby jsem se začala posouvat směrem do ulice, abych se podívala, co se to vlastně stalo.

Postupně se mi odkryl pohled na kopec zmrzliny ležící přesně před prahem cukrárny, ale pořád jsem neviděla, kdo stojí nad ní.

hej to nemohlo spadnout jí, to prostě není možné, tohle se prostě neděje...

krok.

krok.

třetí krok a pohled, který Vám asi nikdy nebudu schopna popsat.

Pavla klečí nad zmrzlinou, rukama nad ní simuluje pohyb shrábnutí, ale je vidět, že váhá a v očích má přesně ten výraz jaký měla, když před pár hodinama spláchla.

Tohle všechno se událo během necelých pěti vteřín. Takže hosté na zahrádce se ještě pořád soucitně dívali jejím směrem.

Kdo mě znáte, tušíte, který z mých smíchů přišel.

Jojo, ten hysterický s přičupnutím.

To povzbudilo i dosud empatické hosty, takže se teď smáli i všichni na zahrádce.

"NÉ TO JE DOBRÉ..." Otáčí se Pavla směrem do cukrárny.

Odcházím zpátky za roh, protože mám pocit, že mi od smíchu praskne cévka.

Po minutě Pavla vychází s novou zmrzlinou a dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli říká: "PANÍ ŘÍKALA, ŽE TO BYL ŠPATNÝ KORNOUTEK!" ..."POJĎME RYCHLE PRYČ" dodává polohlasem.

Smála jsem se asi 30 minut.

A pak jsem se smála v průběhu večera, ještě asi tak třicetkrát, kdykoliv jsem si na to vzpomněla.

A pak taky když mi Pavla řekla:

"HEJ JÁ JSEM NEJDŘÍV ČETLA MASÉRKA KONÍ!" 

A pak taky, když mi cizí kluk řekl, že voním jako soda bikarbóna.

A pak tay když mě ten samý kluk oslovil "NIKOLO, TY KROTITELKO KONÍ ..."

A vlastně se směju doteď, protože někdy nerozumím absurdnostem Vesmíru :)

UŽ JE SRPEN!

TAK MĚJTE HEZKÝ SRPEN...A HEZKÝ ŽIVOT.

Já se jdu projet na koni.