Blízká setkání třetího druhu

"Když jsme se seznámily první den v práci, tak jsem si myslela, že jsi hrozná kráva. Tys mě ignorovala, jsem se tě na něco ptala a tys mi ani neodpověděla..."

"A neměla jsem sluchátka?"

"Je to možné."

Měla jsem tehdy sluchátka.
Sluchátka a resting bitch face.

Ale je pravda, že můj resting bitch face vlastně spoustu mých (teď už ) přátel kdysi přesvědčil o tom, že jsem určitě kráva a nemají se se mnou vůbec bavit. 

Paradoxně tak ale působím pouze na sympatické lidi, se kterými bych si vlastně hrozně ráda povídala a podivná individua naopak přitahuju.

COŽ SI NEPROSÍM.
Obzvlášť od doby, co je moje už tak asociální já sužováno záchvaty paniky a úzkostmi na veřejných místech, NECHCU mít záchvaty paniky i kdykoliv jindy.
Jakože PROČ lidi dneska ještě vůbec mluví?
No dobře.
PROČ LIDI DNESKA JEŠTĚ MLUVÍ NA MĚ?
Jako já se omlouvám, ale zase pořád ty sluchátka mít nemůžu.

Poslední dobou mi všechno vadí.

A taky mi příjde, že nic nemá smysl.

Jenže si taky pořád udržuju svoji typickou hladinu šílenství.

Takové šílenství se projevuje klasickým TO ZNÍ ABSURDNĚ, LET´S DO THIS přístupem a následným naprostým zoufalstvím při snaze z takových věcí vycouvat.

Jenže ono se blbě couvá, když už jste třeba nahatí v proskleném bezplavkovém bazénku ve wellness centru v Obřanech.

To je tak, když chcete někoho k narozeninám odbýt poukazem pro dva do saunového světa, který vám někdo strčil do ruky v brněnském podchodě.

Karma.

"No to počkej, to půjdeme spolu!"

Já vám totiž něco řeknu.
JÁ SAUNY NEMÁM VLASTNĚ VŮBEC RÁDA.
Já totiž často omdlívám.
Teda teď už moc ne. Omdlívala jsem.
Vlastně nikdy se moc nepřišlo na to proč. Absolvovala jsem tehdy spoustu testů, včetně těch vtipných na epilepsii, kdy mi na hlavu nasadili asi 15 elektrod, blikali na mě barevnou hudbou a potom mi nakázali, abych vleže simulovala běh a chůzi do schodů.

Navíc naposledy jsem byla v sauně na saunovém rituálu (ze stejného TO JE ABSURDNÍ, LET´S DO THIS důvodu) a to ve mně zanechalo poměrně silný zážitek.

Jakože jestli máte saunování rádi, tak já vám to přeju. 

Já jen zatím nepřišla na to, co konkrétně si mám užívat na tom, že sedím s dalšími deseti cizími převážně nahými lidmi v místnosti, ve které je šílené vedro, zatímco nám muž vážicí 50 kilo i s pětikilovým vědrem sněhu pasivně agresivním hlasem vysvětluje, že saunování je o zážitku, mám si zavřít oči a nikoho tam nedrží (ačkoliv bude nasledujících 20 minut sebou i vědrem blokovat východ). 

V průběhu vyprávění příběhu o tom, že jsem si do batůžku na cestu lesem sbalila všechny problémy a strasti života, pak průběžně máchál nad hlavou ručníkem, čímž mi do batůžku přidal taky dva lehčí infarkty a facku eukalyptovým aromatem. Následně demonstroval cestu lesem hlasitým plácáním do sněhu, donutil mě pod velkým stromem batůžek se starostma zanechat a všem přítomným hodil kus sněhu do obličeje. Po přibližně pěti minutách nás upozornil, že je na čase se osvěžit mátovým čajem s termosky, který máme v batůžku a pomocí důmyslného řetězu lidí a pravidla "NEJPRVE SE NAPIJE KOLEGA, POTOM SE NAPIJ SÁM" v sauně distribuoval nápoj v kelímcích. 

Neodvážila jsem se zeptat, jaktože máme zase batůžek s termoskou, když jsme ho před třemi fackami eukalyptem nechali pod stromem, ale výrazně mě to znepokojilo. 

To pak pravděpodobně způsobilo rychlejší nástup stavu: TYVOLE VŠAK UŽ JE TU NA ZDECHNUTÍ ALE. 

Rozhodla jsem se tedy odejít a doufala jsem, že cestou omylem nešlápnu do vědra nebo nedostanu vonným ručníkem po hlavě.  

SAUNY NEJSOU PRO MĚ, řekla jsem si.

Natálie, proč jsi teda lezla znovu do saunového světa?!

Výborná otázka zvídavý čtenáři.

Ono se to netvářilo jako saunový svět. Psali tam, že mají relaxační bazén. 

"Tak ty si půjdeš do sauny a já tě počkám v bazénu."

flashforward

"Už jste tady u nás někdy byly? Ne? Celý prostor je bezplavkový VČETNĚ BAZÉNU..."

Hele jako jo, ok, bezplavkový bazén...

Prosím vás, proč je ale prosklený?

A proč tam ten pán plave prsa jako na olympiádě, ačkoliv má bazén 2 metry a udělá sotva tři tempa?

A proč to sledují lidé z lehátek umístěných přímo naproti bazénu.

Jo a..

PROČ JE PROSKLENÝ?

"Takže jdeš se mnou do sauny co?"

A to jsou ještě sauny, ve kterých se může mluvit!

Jakoby nebyl celý koncept saun dostatečně absurdní, umožněte navíc lidem, aby tam mezi sebou vedli small talk.

Small talk by taky měli zakázat.
To se vracím k tomu, že by na mě neměl nikdo mluvit.

Ale kdybyste byli já, taky byste už nevěděli jak dál.

Dnes jsem šla na konferenci na FSS a následovala jsem už od přízemí šipky s informací, že se konference koná v aule (kdybych byla kretén, kterému to nestačilo napsat asi třikrát do mailu). Při příchodu jsem si všimla, že se přede mnou nese na jehlách podivná existence v kožešinové bundičce do pasu.

Před aulou byla poslední šipka REGISTRACE A KONFERENCE -> AULA, umístěna kousek od stolečků, kde studenti často posedávají a dělají společné projekty. U stolu za touto cedulí seděla slečna, která evidentně neměla s konferencí nic společného, přesto se jí existence zeptala, zda se u ní může registrovat. Slečna u stolu byla značně annoyed, protože se ji to evidentě nestalo poprvé (c´mon tak si přesedni ne) a poslala kožešinku do auly (jakože do dveří jako kráva s nápisem KONFERENCE asi metr vedle). Díky tomuto incidentu jsem kožešinovou existenci dohnala a vcházely jsme společně do dveří auly.

"Jdete taky na konferenci?"

"JO." (Tak ne asi, když jsem právě vešla do dveří s nápisem KONFERENCE)

Registruju se, beru si blok a lístek NA RAUT! a ani se nerozhlížím.

Přišla jsem sama, nikoho tu neznám a ani nechci znát.

Sednu si dozadu? Hm...Nic nevidím a beztak jsem i hluchá, tak třetí řada. Na šprta haha. Cajk.

Vytáhnout brýle, vysmrkat se...

"Já půjdu za tebou, tu nikoho neznám."

KOŽÍŠEK.

Jakože dobrý den, ve kterém vesmíru jsem se k tomuhle podepsala. MY SE TAKY NEZNÁME.

"Ty sem chodíš? Znáš tu někoho?"

"Ne, jakože mně nevadí být tu sama."

"Aha, já su právě z právnické fakulty, taky sem nechodím. Znáš tu někoho? Tady Molek ten je od nás...haha...

a u tohohle soudce teďka pracuju, jsem právě přijela autem a parkuju u ústavního soudu. A ta šuli mi říká, že to jako mám povolené jenom na víkendy. Tak ji říkám, že se tam jenom ukážu a že po obědě odjedu. Ale jako já tu chci být dýl víš co. Jsem jí řekla, že budu na telefonu, že kdyžtak to přeparkuju. Tak doufám že mi nebude volat. A ty jsi z Brna?"

"Sice tu bydlím už dýl, ale původně jsem z Frenštátu pod Radhoštěm."

"Jé Beskydy, tam jsem hrozně ráda jezdila s našima. Jsme vždycky bydleli v Karlovicích..Kohútka...Soláň...říkám to dobře? A Pustevny že? Radegast že? Radhošť znáš?"

"On ten Frenštát je jakože pod tím Radhoštěm no."

"Jo jako až takhle přímo jo, no to musí být krása, klid...ovečky..."

"Jo trochu mi to v Brně chybí."

"No to se nedivím. Jako dobrý i raut tu je. Se divím, když je to zadarmo. Propisku jsme dostali. Ta je pěkná že? Hele i bloček. No teda."

"No někdo to asi zaplatil ale."

"No já fakt doufám, že mi nebude volat ta šuli z toho soudu. Je tu kdyžtak pauza na kávu a já kávu nepiju, tak dobrý, bych tam skočila"

"Jsme rádi, že jsme se opět po roce sešli. Tyto konference probíhají už 23 let..."
"TO JE JAK JÁ SU ŽIVÁ!"

Během prvního bloku přednášek si začala zapisovat poznámky a po třech minutách se mě zeptala, proč si to vlastně píšeme. Před koncem poslední přednášky mi pošeptala, že se asi počůrá, ale ještě to vydrží. Když pak o pauze vstala, musela si minutu upravovat semišové kozačky do půlky stehen, než vůbec mohla vyjít a požádala mě, ať na ni počkám. V každém lesklém povrchu se prohlédla a upravila si tričko nebo vlasy, u umyvadla půl minuty otáčela kohoutkem na buňku a na chodbě se mě pak zeptala, jestli se tu dá koupit něco k jídlu. Řekla jsem, že v suterénu. Chytla mě familiérně za rámě a řekla mi, ať jdu s ní.
Šla jsem.
NEVÍM PROČ.

"To si můžu normálně vzít? Jak to u vás funguje?"
"BERU SI TEDA KRÉMOVÝ KOBLÍŽEK"
"To je jedno, všechno pečivo je za 13, máte to tam napsaný."
"Ty si nic nedáš? Sedneme si tady ne? To bude stejně trvat nahoře, než začnou."

Přišly jsme pozdě.
V průběhu druhého bloku mi řekla, že jde na konzultaci za tím soudcem, ať se nebojím, že se vrátí.
Naopak, právě toho jsem se bála.
Vrátila se ke konci přednášky Erika Taberyho, aby následně do dotazníku o konferenci napsala, že právě jeho přednáška ji velmi inspirovala.
"Doufám, že na oběd budou šnicle." 
Po tom co si spravila kozačky, jsme šly na raut.
"Je blbý vzít si dva talířky? Ježiš mají i ovoce. Tak já si vezmu jenom jeden. Ale chápeš mě ne?"
Ne.
Talířek si naložila řízkama, salátem, rajčatama, mozarellou a žlutým melounem tak, že prakticky nebyl ten talířek vidět. Na jehlách se pak kymácela směrem ke stolu s pitím.
"Ený, Ený ještě pití mají."
"Jsem Natálie a pití mám svoje."
"Fakt nechceš jo? Tak si pojďme někam sednout. Už moc není kam...Pojď jdem tam k tomu šéfovi mladýmu, ten tam sedí sám"
"Ahoj, máš tu volno?"
"Tak teď už asi ne, hehe."
"Jak oni schválně dávají jenom ty malý talířky že?"
"No a to jsou rauty, kde je to s obslouhou. To je teprve socialismus. Tady je to o drzosti. Každý rok čekám, kdy si někdo odnese prostě celý ten tác s řízkama...Ale vidím, že se na tom už pracuje." 
Řekl a podíval se na její obložený talíř zrovna ve chvíli, kdy se jí z něj skutálelo cherry rajče.
"Každé úterý tady vytírají."
"A co to tady jako je...to atrium? Co tady jinak je?"

"Tady se tak sedí...a lidi tady dělají třeba skupinové projekty. Jsem tu jednou seděl sám v sobotu a nějaký týpek se mě přišel zeptat, jestli to je nějaká soukromá studovna, když tu nikdo kromě mě není. Hehe. Tak jsem řekl, že ne. Že je jenom sobota a nikdo kromě mě tu není."
"Ty tady studuješ?"
"Jojo..."
"V kolikáťáku jsi?"
"Já jsem doktorand na politologii... tohle je takový vrchol našeho roku."
"Ten raut nebo konference? haha."
"KONFERENCE!"

"Jsem se taky hlásila na FSS, na mezinárodní vztahy a na mediální studia. Ale nedostala jsem se. To mě překvapilo. Ty OSP mi nesedly. Jsou těžký. TSP v pohodě. Jako já jsem radši, že jsem na právnické teda jo..."
"Tak se mějte, hurá zpátky do konferování."
"Nechceš půlku mýho šnicla...já už nemůžu."
"Nechci. Sis toho nabrala...tak to sněz."
"No já už právě nemůžu, mám ještě ten meloun a asi si budu muset jít káknout..."

"...a pak už asi pojedu, ať ta šuli nenadává na tom soudě. Akorát ještě půjdu nahoru s tebou, domluvit se s tím soudcem, mu musím ještě odnést nějaký spis. On je hrozně hodnej. Právě mi říkal, že jako zařídí abych za ty dva měsíce byla šikovná právnička...to mě jako dojalo, víš co, že v tebe takhle někdo jako věří."
"Ježiš já su nemožná na těch šteklích."
"Hele mají zákusky, já bych si asi ještě i něco dala. Tak klidně běž už."
"ZÁKUSKY?! Tak to pozor."
"Né jako já nejsu jak klasický Čech, co by snědl aji stůl...ale jako já bych tak ráda vzala ty zákusky mamce. Ona totiž pracuje z domu, tak aby měla."
"Ježiš my ale asi jdeme pozdě, už nejsou ty dortíky."
Vzala jsem si jednu roládu a uždibla ji vidličkou. Kolem prošel starší pán a na talířku měl asi deset dortíků.
"A jsme doma. Se nedivím že na mě nezbylo, když tady šéfik si nabral plný talířek."

"Tak jdeme?"
"Ještě jím."
" A půjdeš taky na záchod? Si radši sedni do druhé lajny!"
"No nic tak já už půjdu, skrz to auto a tak. Jak jsi na facebooku? Jsem tě ráda poznala."

Jojo, díky za námět na blogpost "šuli".


A já se ptám: PROČ?
Proč, když se mnou nastoupí do výtahu pár (PÁR - DVA LIDÉ - DVA LIDÉ, CO SI MOHOU POVÍDAT SPOLU A MOHOU NAPROSTO IGNOROVAT KOHOKOLIV TŘETÍHO), tak mají potřebu si se mnou povídat?
"Taky jedeme do trojky, tak to my jsme ti vedle. Nebo nevím. Vlastně jo, jsme prostě uprostřed, tak to musíme být vedle, žejo."
"Ano, to jste ti vedle."
"Jsem vstávala v šest, se omlouvám, jsem taková...Chápejte...on nám nachystal oběd jo...a nechal ho doma. Doma v lednici. Žejo? No nechals to v lednici!
A je to pizza. Pizza, která byla včera celou dobu venku. Tak mu říkám, kde máš tu pizzu? A on, že doma. Tak se mějte, nashle."

Jestli existuje peklo, tak jsou tam jenom výtahy a všichni v nich do konce věků vedou small talk.