Život v jednom příručním zavazadle / Život v kredenci

“Moje kamarádka říká, že jsme se si posrali život. Posrali jsme si život, říká.

Moje kamarádka má pravdu. 

Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život.

Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. 

Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme zaplatili sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.”

Jan Těsnohlídek ml. - ADA

Všechno mi to došlo včera.

Seděla jsem na letišti a čučela do notebooku, který zabírá 75% mého příručního zavazadla. Kromě notebooku si vezu asi 10 kusů oblečení, ručník, kartáček na zuby a existenční krizi.

Ještě před měsícem to znělo ideálně. Přijet, mít kde bydlet a mít domluvenou práci, během dvou měsíců si vydělat a zase se vrátit.

Až mě samotnou zaskočilo, jak moc ideální to je.

No a nebylo.

Všechno mi to došlo včera, když jsem seděla na letišti a hodnotila, co mě vlastně čeká a co se všechno stihlo během tří týdnů posrat.

Ale co že jo, je to výzva.

Ty máš přece výzvy ráda.

Na tu máš a pořádně se v tom vyrochňej. 

Jasně, šlo to všechno zrušit a přijít jen o peníze za letenku, ale pak bych sama ve svých očích klesla.

Od dob co mi život přestal házet klacky pod nohy, naučila jsem si je tam házet sama. Jen tak, cvičně.

Mám přece výzvy ráda.

Jsou to ty situace, kdy mluvím sama se sebou. Říkám si, jak jsem blbá a do čeho jsem se to zase dostala. 

Jsou to ty historky, které tak hrozně rádi posloucháte (nebo možná je jen ráda poslouchám já sama). Základem takové situace jsem já - sama, v cizí zemi s vybitým nebo nefunkčním telefonem v bytě někoho cizího. Nebo ještě lépe, před bytem. Třeba v šortkách, po setmění, v arabské části Tel Avivu.

Nejsem první, ani poslední kdo někam někdy jel sám. Rozhodně si nemyslím, že jsem odvážná. Jen jsem se naučila, že osobní vítězství jsou mnohem víc, než uznání okolí. Pro někoho může být osobním vítězstvím i taková banalita, jako je jízda výtahem. A jen málokdo by o něm řekl, že je odvážný.
Moje osobní vítězství jsou jakékoliv věci, které zvládnu sama a dělám je pro sebe.

Vzadu v hlavě mě pořád tlačí krabice ošklivostí, které jsem neuměla vyhodit a proto jsem je pečlivě uložila do nejzadnějších polic podvědomí, kde hnily zhruba 8 let.  

Je to totiž jednoduchý a zaběhlý systém.

Když Vám někdo řekne, že nejste dost dobří nebo cokoliv jiného z nekonečného seznamu zbytečných, negativních výroků, které snad v celé historii Vesmíru nikomu neprospěly, začnete si budovat takový malý archív. V závislosti na tom, jak moc k Vám byl život nespravedlivý, je to buď archív jako kráva, nebo malý wordovský dokument co se vleze na disketu. Velikost však není úměrná způsobeným škodám a je jedno kolik jste toho nezapomněli a nechali si v archívu na horší časy, jde o následky, které způsobí.

A ony ty horší časy nastaly.

Přicházely nepravidelně, v různých intervalech a intenzitách, ale na svůj archív jsem se mohla pokaždé spolehnout. Nikdy nebylo tak špatně, aby se v archívu nenašlo něco, co by stav mizérie přiživilo o nějaké ty ošklivosti z minulosti.

Tak nějak podle mě funguje i deprese. Máte plnou láhev coca coly - aktuálních negativních emocí a z archívu se do ní sype jedna špatná mentoska za druhou.

Čím jsem starší, tím víc rozumím významům všech svých mentosek. 

Za všechny jsem vděčná a všechny mě dostaly tak kde jsem teď. Hrozné klišé, žejo?
(Vím, že v mém věku to zní obzvlášť hloupě a čeká mě ještě spousta pádu na hubu...)

Nicméně po vyhodnocení všech přínosů a intergalaktických souvislostí, jsem se rozhodla jednou provždy archív skartovat.

Jsem v Anglii a bez archívu.

Každý kdo mě zná, ví, že jsem to tak vždycky chtěla. Vrátit se sem, bydlet tu. Aspoň na krátko.

Sama letadlem jsem poprvé letěla právě sem. Budou to asi 4 roky.

Naučila jsem se tady vydržet sama se sebou. Tehdy jsem v Londýně trávila dny nasedáním a vysedáním na náhodných zastávkách double deckerů a bezcílným bloumáním ulicemi, protože moje potencionální společnost nedostala volno v práci.

Jsem v Anglii, bez archívu a všechno mi to došlo včera.
Jako mladší sourozenec jsem vždycky zpráskala celou mikulášskou nadílku během dvou hodin po besídce. Měla jsem jistotu, že moje starší a rozumnější sestra si bude svoji nadílku, minimálně další měsíc, škudlit v kredenci na sladkosti. Nebylo proč si šetřit svoje. 
"MAMÍÍÍÍ, NATÁLA MI TO ZAS SEŽRALA!"

Pořád mám kredenc na sladkosti. Jsou to jistoty, které má zatím i většina mých známých. Mám kde bydlet, mám co jíst, mám si co obléct a mám rodiče, kteří mě víceméně kdykoliv ochotně založí.
A tady je ta výzva. (Opět podotýkám, že je to výzva pro mě ... ostatním to může přijít banální.)
Vyser se na kredenc!
Seber se, vezmi si minimum a jeď.
Naplánovala jsem si vlastně útěk z domu. Útěk z domu, jako když děti nabalí tašku s podivnou kombinací věcí a utečou o dvě patra níž a ty odvážnější k babičce.
Vysrala jsem se na kredenc a rozbila jsem prasátko, s desítkou v librách, jsem si zabalila jen to, co se vlezlo do batohu a jela jsem.
Kredenc si momentálně doma trhá vlasy, čeká na zprávu a je připraven mě dostat domů.
V této chvíli nevím, jestli to bude potřeba nebo ne.
To je vlastně taky důvod, proč jsem tohle začala psát. Abych Vám všem, co jste mi dnes psali, jestli mám co jíst a kde spát, sdělila, co se za posledních 24 hodin událo.
No nic, začnu znovu. Lépe.