Natálko, běž vyhlížet ty herce.

Život je absurdní.

Život je absurdní, když muži nosí tričko s nápisem NEJLEPŠÍ BABIČKA NA SVĚTĚ. 

(+zlatý bludišťák za vtip)

Život je absurdní, když začnete sami sebe překvapovat.

Život je absurdní, když honíte po poli traktor, aby přestal orat, protože to ruší natáčení seriálu.

Za poslední rok jsem se stala mistrem v hledání skrytých významů.

Řídím se tím, že všechno se děje z nějakého důvodu, ačkoliv v danou chvíli to tak třeba nevypadá.

Stejně tak jako jsem si v Anglii pro zkušenosti a ponaučení nechodila daleko, hází mi je osud do xichtu i doma.

Ocitla jsem se v podivném stavu bytí, kdy je všechno tak nové, jiné a absurdní, až to dává smysl.

Včera Paty pronesla památnou větu:

"HELE PODÍVEJ SE NA NÁS, JAKÉ JSME DOSPĚLÉ...JAK SI URČUJEME PRIORITY!"

A tak mi došlo, že vlastně život je jenom o prioritách. O tom co upřednostníme před čím a že nejdůležitější je, myslet hlavně na sebe. Nemyslím tím, že by se měl každý chovat jako arogantní sobecký kretén, ale že je důležité, abychom z vlastních rozhodnutí profitovali hlavně my sami.

Každý se ve svém životě nějakou dobu hledal. Někomu to trvalo, jiný věděl hned, kam míří.

Já mám pocit, že jsem se našla dávno, ale naneštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mě neustále přesvědčovali o tom, že tohle moje já, není úplně podle jejich gusta a měla bych zkusit najít nějaké lepší. 

Díky tomu jsem asi i mnohem déle tápala a motala se v začarovaných kruzích.

Kdyby mi před dvěma roky, kdy jsem si pořídila zrcadlovku s planou nadějí, že budu točit filmy, někdo řekl, že do dvou let se ocitnu na place s regulérním štábem, poslala bych ho k šípku.

Přece jenom se ale všechny vesmírné nitky propletly správně a jsem teď jako ryba ve vodě.

Za měsíc jsem se toho o natáčení dozvěděla víc, než jsem se naučila ve škole...a vzhledem k tomu co studuju, je zázrak, že jsem se o tom vůbec něco naučila. Asi osud. Nebo vítr.

.........

Jsem jeden z těch lidí, co se dívá na bonusy na DVD. Třeba bonusy ke všem kolekcím Harryho Pottera jsem viděla asi třikrát. 

Baví mě rozhovory se štábem a takové ty fráze: "JSME JAKO RODINA" , "BYLI JSME SKVĚLÁ PARTA" "TI LIDI MI BUDOU HROZNĚ CHYBĚT" "VYROSTLI JSME SPOLU"

Teď to chápu.

NATÁČET, je totiž jako být úplně mimo realitu.

Z ničeho nic, jsem se ocitla mezi lidmi, které jsem doteď neznala...a z ničeho nic s nima trávím 14 hodin denně, pokud točíme někde mimo, tak i 19 hodin denně. (PIVO/LIMO)

Pokud jsem pryč celý týden, jakákoliv mimoštábní aktivita (ať už duševní či fyzická) nepřipadá v úvahu.

Takže jsem se jen tak, na měsíc, ocitla uprostřed kolektivu, uprostřed dění, uprostřed různých životů, naprosto mimo můj reálný život.

Je to jako malý svět ve světě.

Nechápu jak se to dá aplikovat celoživotně, nicméně vím, že to alespoň za zkoušku stojí.

Takže nezbývá než upravit priority, rozhodnout se co za to stojí a co ne a pokračovat na cestě za klíčovým slovem.

Omlouvám se všem, na které teď nemám čas. Ti kdo to chápou, počkají, ostatní můžou jít.
:)