Nojó už bylo na čase! Já vím!
Jakmile jsem obdržela potvrzení o schůzce ohledně NIN, vydala jsem se na registraci do první pracovní agentury INDUSTRIA. (kdyby se někdy někdo hodlal vydat v mých stopách - link )
Vzhledem ke kontaktům z Petiny strany jsem tam již byla očekávána a když jsem dorazila na recepci ptá se mě mladá Britka: "ARE YOU NATALÍ BILOUVA?"
Odevzdávám pas, referenční dopis o NIN a dostávám desky s tak 30 papíry.
"TAKE YOUR TIME, EVERYTHING THAT´S YELLOW HAS TO BE FILLED IN."
Žluté je snad všechno.
Sedám si do koutku místnosti a vyplňuju.
Datum narození, národnost, ethnicity, číslo telefonu, adresa, předchozí zkušenosti, zdravotní obtíže, trestní bezúhonost ... a test.
Každý kdo umí anglicky a absolvoval alespoň základní školu to podle mě zvládne i po slepu.
Ovšem většina po mě příchozích Poláků a Rumunů se zapotila i u počítání.
Sedím teda u svého stohu a prodírám se formalitama, když v tom vejdou tři mladíci.
"HELOŮ, WÍ ŠUD WORKING TŮDEJ, JŮ KÓLD AS!"
Na starost si je bere nějaká pracovnice a vysvětluje jim, že transport do práce je bude čekat za půl hodiny před kanceláří a že se za cestu platí 3libry a 50pencí přímo u řidiče. Chlapci zuřivě přikyvujou a vypadají, že vůbec nepochytili co jim říká.
Sedají si o dvě židle vedle mě.
"TY VOLE, JÁ JSEM JI VŮBEC NEROZUMNĚL!"
Tak ještě, že jsem jela do Anglie teda...
Směju se a rychle ze stolu odklízím pas s nápisem ČESKÁ REPUBLIKA.
"HEJ CO ŘIKALA S TOU CESTOU? ŽE PLATÍME JO? TAK TO JE V PRDELI, TO MUSÍME NĚJAK UKECAT, JESTLI BY NÁS NEVZAL ZADARA!"
Chlapci odchází čekat na transport ven.
Odevzdávám všechny úřední lejstra slečně na recepci, jsem vyzvána k tomu počkat.
Sedím asi deset minut a prohlížím si dva Rumuny naproti, kteří evdidentně ani jeden neví která bije a co vlastně vypisujou.
"NATALÍ BILOUVA?"
Tak čtyřicetiletá Britka, v naškrobeném kostýmku a s perfektním britským akcentem mě vyzývá abych šla za ní.
Sedáme si ke stolu. Jmenuje se Charlotte a bude mě mít na starost.
"WELL, NATALÍ ... WHAT ARE YOU LOOKING FOR?"
Poučena Peťou o tom, jak nesmím říkat, že jsem tu jen na léto, jinak by mě nikdo nezaměstnal vytahuju až z paty srdceryvné příběhy o tom, jak jsem nedala zkoušky a tím pádem jsem nedodělala školu. V Anglii hledám nový začátek a je mi jedno jakou práci budu dělat.
Charlotte chválí mou angličtinu a chce abych k ní byla upřímná a řekla jí, jestli je šance že bych se na podzim vracela zpátky.
Nejsem upřímná a říkám, že se určitě vracet nebudu. (I´M A TERRIBLE PERSON!)
Výborně, přes Petiny známosti jsem byla doporučena do OFFICE DEPOT. Školení je hned zítra, takže pokud mám SAFETY SHOES můžu přijít.
Poučená od Peti zase nejsem upřímná a říkám, že SAFETY SHOES mám.
Zítra v 8:00 mám být v kanceláři, všechno si vzít a možná hned budu pracovat.
OK, TO ŠLO HLADCE.
Jdu si koupit SAFETY SHOES.
Safety shoes jsou hrozně škaredé pracovní boty s ocelovou vystuženou špičkou (TO KDYBY VÁM NĚCO CHTĚLO HŇÁPNOUT NA HNÁTU).
Jdu do kutilského obchodu co mám kousek od domu a ptám se po těch nejlevnějších.
Mají tam vystavené asi tři druhy kotníčkových, všechny vypadají otřesně a nejlevnější stojí 16 liber.
ŘÍKÁM ŽE CHCI 6ky.
Dostávám 6ky, ale asi pánské, takže až doma zjíšťuju že místo 39 jsem si koupila 40.
OK.
Volám Peti, že jsem si koupila "SEJFŤÁKY" a ona se mě ptá jestli po mě nechtěli "HÁJVIZ".
Říkám, že ne.
HÁJVIZ - High Visibility Jacket.
Na druhý den vycházím v 7 ráno, abych měla dostatek času dojít do kanceláře včas.
Přicházím k parku, kterým běžně procházím a je ještě zamčený.
NO JEŠTĚ ŽE JSEM VYŠLA VČAS! HA!
Je 7:24 a přicházím ke kanceláří.
JAKO VÁŽNĚ?
JAKO VÁŽNĚ MI TA CESTA TRVALA JENOM 20 MINUT?
Potloukám se po okolí abych zabila čas, ale zároveň se bojím, že se ztratím a nestihnu to, takže se potloukám jenom tak trošku.
Je 7:48.
Tak jo, tak už tam půjdu.
Vycházím schody do třetího patra, procházím chodbou a zahýbám za roh,
Charlotte, tentokrát nenaškrobená, ale jen tak v džínách a converskách sedí v tureckém sedu na chodbě před zamčenou kanceláří, Vedle sebe má položenou kabelku, noviny a galón mlíka.
"OH HÁJ DARLING, JŮ OLRÁJT?"
Zmateně se rozhlížím po chodbičce.
Charlotte ukazuje na zem vedle sebe a jakmile si vedle ni sednu začne mi vysvětlovat, že někdo zamkl horní zámek, od kterého ona nemá klíče, takže se nemá jak dostat do kanceláře. Postěžuje si na to, jak to měla všechno naplánováno - přijít dřív a všechno nachystat, ale někdo to prostě zamknul.
Není ale vůbec naštvaná, jenom to konstatuje. Usmívá se a ptá se mě proč jsem si vybrala právě Leicester ze všech měst v Anglii.
Přichází mladý Ind, zarazí se přesně v těch místech, ve kterých jsem se před pár minutama zarazila i já a po chvilce si sedá vedle nás.
Charlotte smskuje a omlouvá to slovy : "MY FRIEND HAD A TERRIBLE NIGHT, SHE SAW AN ACCIDENT SO I HAVE TO COMFORT HER!"
(sooooo polite!)
Do chodbičky vchází mladá Britka - ta, která včera seděla na recepci.
"OH, WHAT´S WRONG?"
Charlotte ji zasvěcuje do záhady zamčeného zámku a doplňuje to o informaci, že vlastně neví, jestli od něj někdo vlastní klíč. Volala už jiné kolegyni, která by ho snad mít mohla a ta by tam měla být do 20 minut.
Sedím na chodbě vedle své potencionální šéfové a říkám si, jestli se tyhle absurdní věci fakt dějou jenom mě.
Do chodbičky přichází paní z vrátnice, která nás viděla na bezpečnostních kamerách. Charlotte opět vysvětluje situaci se zámkem. Paní z vrátnice nám sděluje, že onen nikým nevlastněný klíč asi má a odchází pro něj zpět na vrátnici. Charlotte přišla, zjístila, že nemá klíč a tak si tam rovnou sedla. Zeptat se na vrátnici ji ani nenapadlo...
Představuju si českého manažera ve stejné situaci. Představuju si jak nepříčetně pobíhá po chodbičce a svaluje vinu na každého, kdo kdy se zámkem přišel do styku. Představuju si, jak se tváří, že se situaci snaží řešit a omlouvá se příchozím zaměstnancům za zpoždění.
Sedím na chodbičce a poslouchám jak se Charlotte s recepční baví o divadelním představení Carmen.
"IT WAS SO WEIRD, THEY WEREN´T TALKING, JUST DANCING AND SOMEONE GOT SHOT, SO THEY DANCED SOME MORE"
Sedím na chodbičce a uvažuju, jestli se tak absurdní věci dějou jenom mě.
Vrací se paní vrátná i s klíčema a jsme vpuštěni dovnitř.
S mladým Indem jsme usazeni do zasedací místnosti.
Vchází další dva lidi. Holka která vypadá tak na 16 a muž kterému je tak 45. A baví se mezi sebou polsky.
Holka si sedá vedle mě a ptá se mě na něco polsky.
NEVÍM co chce, takže kroutím hlavou.
Vchází Charlotte a rozdává nám testy, které jsou součástí školení. Abychom mohli pracovat musíme mít alespoň nějaké procento odpovědí správně, když náme něco nebude jasné máme se jít zeptat.
První část testu je stejná jako ta včera. Mezi dopravními prostředky tedy identifikuju podezřele vajíčko a sčítám a násobím čísla, seznam 5 měst seřazuju podle abecedy a mezi pěti slovy hledám, ty, které jsou špatně napsané.
Dálší část testu se týká práce a mám za úkol podle obrázku kancelářských potřeb identifikovat fakturu, která obrázku odpovídá. Nebo obrázek spojit s vhodným označením apod.
Asi po 20 minutách jsem hotová a začínám pochybovat. Fakt to bylo tak lehké, nebo jsou tam chytáky?
Poláci jsou v koncích radí si navzájem, ale ani jeden podle mě vůbec neví.
Ind je tak tři stránky před koncem, ale vypadá, že mu to jde.
Nechci vypadat jako šprt, tak dělám, že ještě něco dělám.
Starší polák to prakticky celé vyplňuje za tu mladou. U některých otázek si není jistý a tak se obrací na mě.
Přichází Charlotte a pouští nám video o tom jak správně zvedat náklad a krabice ve skladu.
Video z devadesátých let začíná záběrem na paní v trikotu v tělocvičně. Vypráví svůj příběh o tom, jak si poranila záda při vrcholovém sportu a od té doby je jen trenérkou. Úrazům zad se dá předejít a tak se máme pozorně dívat, aby se nám nestalo to co jí.
Bohužel ono inkriminované video jsem na youtube nenašla, ale přikládám jiné - absurditou jemu rovné.
Akorát teda v našem videu zvedal figurant krabice uprostřed posilovny a paní v trikotu mu upravovala postoj.
Nejvíc mě dostává rada na závěr : POKUD SE MŮŽETE NÁMAZE VYHNOUT, NIC NEZVEDEJTE!
Když video končí, Charlotte nás nutí opakovat co jsme se naučili a prochází s námi ostatní podbody bezpečnostního školení
Dozvídám se, že pokud mi něco spadne do oka, pořežu se nebo si jakkoliv ublížím, musím zavolat pracovníka FIRST AID, který mi vše ošetří a sepíše semnou protokol.
Taky se dozvídám že pro vstup do skladu musím mít SEJFŤÁKY i HÁJVIZ, který ještě nemám.
Pujčuju si jeden z officu a společně s ostatními jedeme transportem do OFFICE DEPOTU na tamní školení.
Uvnitř skladu si nás bere na starost příšerně zmalovaná Britka, která nás provádí halou skladu.
Prakticky nic nám neřekne, jen ukazuje jednotlivá oddělení a po deseti minutách se s námi loučí se slovy, že jakmile se něco uvolní, někdo se nám ozve.
Jedeme transportem nazpět k agentuře.
Vystupuju.
Nerozumím, co jsem zrovna absolvovala.
Nemám práci, jen na nohách ošklivé "sejfťáky".
Každý kdo umí anglicky a absolvoval alespoň základní školu to podle mě zvládne i po slepu.Ovšem většina po mě příchozích Poláků a Rumunů se zapotila i u počítání.
Sedím teda u svého stohu a prodírám se formalitama, když v tom vejdou tři mladíci.
"HELOŮ, WÍ ŠUD WORKING TŮDEJ, JŮ KÓLD AS!"
Na starost si je bere nějaká pracovnice a vysvětluje jim, že transport do práce je bude čekat za půl hodiny před kanceláří a že se za cestu platí 3libry a 50pencí přímo u řidiče. Chlapci zuřivě přikyvujou a vypadají, že vůbec nepochytili co jim říká.
Sedají si o dvě židle vedle mě.
"TY VOLE, JÁ JSEM JI VŮBEC NEROZUMNĚL!"
Tak ještě, že jsem jela do Anglie teda...
Směju se a rychle ze stolu odklízím pas s nápisem ČESKÁ REPUBLIKA.
"HEJ CO ŘIKALA S TOU CESTOU? ŽE PLATÍME JO? TAK TO JE V PRDELI, TO MUSÍME NĚJAK UKECAT, JESTLI BY NÁS NEVZAL ZADARA!"
Chlapci odchází čekat na transport ven.
Odevzdávám všechny úřední lejstra slečně na recepci, jsem vyzvána k tomu počkat.
Sedím asi deset minut a prohlížím si dva Rumuny naproti, kteří evdidentně ani jeden neví která bije a co vlastně vypisujou.
"NATALÍ BILOUVA?"
Tak čtyřicetiletá Britka, v naškrobeném kostýmku a s perfektním britským akcentem mě vyzývá abych šla za ní.
Sedáme si ke stolu. Jmenuje se Charlotte a bude mě mít na starost.
"WELL, NATALÍ ... WHAT ARE YOU LOOKING FOR?"
Poučena Peťou o tom, jak nesmím říkat, že jsem tu jen na léto, jinak by mě nikdo nezaměstnal vytahuju až z paty srdceryvné příběhy o tom, jak jsem nedala zkoušky a tím pádem jsem nedodělala školu. V Anglii hledám nový začátek a je mi jedno jakou práci budu dělat.
Charlotte chválí mou angličtinu a chce abych k ní byla upřímná a řekla jí, jestli je šance že bych se na podzim vracela zpátky.
Nejsem upřímná a říkám, že se určitě vracet nebudu. (I´M A TERRIBLE PERSON!)
Výborně, přes Petiny známosti jsem byla doporučena do OFFICE DEPOT. Školení je hned zítra, takže pokud mám SAFETY SHOES můžu přijít.
Poučená od Peti zase nejsem upřímná a říkám, že SAFETY SHOES mám.
Zítra v 8:00 mám být v kanceláři, všechno si vzít a možná hned budu pracovat.
OK, TO ŠLO HLADCE.
Jdu si koupit SAFETY SHOES.
Safety shoes jsou hrozně škaredé pracovní boty s ocelovou vystuženou špičkou (TO KDYBY VÁM NĚCO CHTĚLO HŇÁPNOUT NA HNÁTU).
Jdu do kutilského obchodu co mám kousek od domu a ptám se po těch nejlevnějších.
Mají tam vystavené asi tři druhy kotníčkových, všechny vypadají otřesně a nejlevnější stojí 16 liber.
ŘÍKÁM ŽE CHCI 6ky.
Dostávám 6ky, ale asi pánské, takže až doma zjíšťuju že místo 39 jsem si koupila 40.
OK.
Volám Peti, že jsem si koupila "SEJFŤÁKY" a ona se mě ptá jestli po mě nechtěli "HÁJVIZ".
Říkám, že ne.
HÁJVIZ - High Visibility Jacket.
Na druhý den vycházím v 7 ráno, abych měla dostatek času dojít do kanceláře včas.
Přicházím k parku, kterým běžně procházím a je ještě zamčený.
NO JEŠTĚ ŽE JSEM VYŠLA VČAS! HA!
Je 7:24 a přicházím ke kanceláří.
JAKO VÁŽNĚ?
JAKO VÁŽNĚ MI TA CESTA TRVALA JENOM 20 MINUT?
Potloukám se po okolí abych zabila čas, ale zároveň se bojím, že se ztratím a nestihnu to, takže se potloukám jenom tak trošku.
Je 7:48.
Tak jo, tak už tam půjdu.
Vycházím schody do třetího patra, procházím chodbou a zahýbám za roh,
Charlotte, tentokrát nenaškrobená, ale jen tak v džínách a converskách sedí v tureckém sedu na chodbě před zamčenou kanceláří, Vedle sebe má položenou kabelku, noviny a galón mlíka.
"OH HÁJ DARLING, JŮ OLRÁJT?"
Zmateně se rozhlížím po chodbičce.
Charlotte ukazuje na zem vedle sebe a jakmile si vedle ni sednu začne mi vysvětlovat, že někdo zamkl horní zámek, od kterého ona nemá klíče, takže se nemá jak dostat do kanceláře. Postěžuje si na to, jak to měla všechno naplánováno - přijít dřív a všechno nachystat, ale někdo to prostě zamknul.
Není ale vůbec naštvaná, jenom to konstatuje. Usmívá se a ptá se mě proč jsem si vybrala právě Leicester ze všech měst v Anglii.
Přichází mladý Ind, zarazí se přesně v těch místech, ve kterých jsem se před pár minutama zarazila i já a po chvilce si sedá vedle nás.
Charlotte smskuje a omlouvá to slovy : "MY FRIEND HAD A TERRIBLE NIGHT, SHE SAW AN ACCIDENT SO I HAVE TO COMFORT HER!"
(sooooo polite!)
Do chodbičky vchází mladá Britka - ta, která včera seděla na recepci.
"OH, WHAT´S WRONG?"
Charlotte ji zasvěcuje do záhady zamčeného zámku a doplňuje to o informaci, že vlastně neví, jestli od něj někdo vlastní klíč. Volala už jiné kolegyni, která by ho snad mít mohla a ta by tam měla být do 20 minut.
Sedím na chodbě vedle své potencionální šéfové a říkám si, jestli se tyhle absurdní věci fakt dějou jenom mě.
Do chodbičky přichází paní z vrátnice, která nás viděla na bezpečnostních kamerách. Charlotte opět vysvětluje situaci se zámkem. Paní z vrátnice nám sděluje, že onen nikým nevlastněný klíč asi má a odchází pro něj zpět na vrátnici. Charlotte přišla, zjístila, že nemá klíč a tak si tam rovnou sedla. Zeptat se na vrátnici ji ani nenapadlo...
Představuju si českého manažera ve stejné situaci. Představuju si jak nepříčetně pobíhá po chodbičce a svaluje vinu na každého, kdo kdy se zámkem přišel do styku. Představuju si, jak se tváří, že se situaci snaží řešit a omlouvá se příchozím zaměstnancům za zpoždění.
Sedím na chodbičce a poslouchám jak se Charlotte s recepční baví o divadelním představení Carmen.
"IT WAS SO WEIRD, THEY WEREN´T TALKING, JUST DANCING AND SOMEONE GOT SHOT, SO THEY DANCED SOME MORE"
Sedím na chodbičce a uvažuju, jestli se tak absurdní věci dějou jenom mě.
Vrací se paní vrátná i s klíčema a jsme vpuštěni dovnitř.
S mladým Indem jsme usazeni do zasedací místnosti.
Vchází další dva lidi. Holka která vypadá tak na 16 a muž kterému je tak 45. A baví se mezi sebou polsky.
Holka si sedá vedle mě a ptá se mě na něco polsky.
NEVÍM co chce, takže kroutím hlavou.
Vchází Charlotte a rozdává nám testy, které jsou součástí školení. Abychom mohli pracovat musíme mít alespoň nějaké procento odpovědí správně, když náme něco nebude jasné máme se jít zeptat.
První část testu je stejná jako ta včera. Mezi dopravními prostředky tedy identifikuju podezřele vajíčko a sčítám a násobím čísla, seznam 5 měst seřazuju podle abecedy a mezi pěti slovy hledám, ty, které jsou špatně napsané.
Dálší část testu se týká práce a mám za úkol podle obrázku kancelářských potřeb identifikovat fakturu, která obrázku odpovídá. Nebo obrázek spojit s vhodným označením apod.
Poláci jsou v koncích radí si navzájem, ale ani jeden podle mě vůbec neví.
Ind je tak tři stránky před koncem, ale vypadá, že mu to jde.
"WHERE ARE YOU FROM?" Ptá se mě Polák.
"CZECH REPUBLIC"
"A POLSKA ROZUMIESZ?"
"NO TAK TROŠKU.."
"Ja zas ROZUMIEĆ czeski trošku"
"CZECH REPUBLIC"
"A POLSKA ROZUMIESZ?"
"NO TAK TROŠKU.."
"Ja zas ROZUMIEĆ czeski trošku"
Nechci vypadat jako šprt, tak dělám, že ještě něco dělám.
Starší polák to prakticky celé vyplňuje za tu mladou. U některých otázek si není jistý a tak se obrací na mě.
"co masz tutaj?"
Jsem šprt a dávám opsat svoje identifikace kancelářských potřeb Polákům.
Máme hotovo, recepční odnáší náše testy a nechává nás čekat v místnosti.
Máme hotovo, recepční odnáší náše testy a nechává nás čekat v místnosti.
Polák se představuje jako Mariosz a verbálně znásilňuje introvertního Inda.
Ten se po čtvrtém vyzvání představí jako Mitash.
Mariosz neustále opakuje "MIKAŠ" a přivádí Mitashe k šílenství.
Já se nezapojuju, protože se bojím, že se semnou budou chtít taky bavit.
Holka je Evelina.
Už je řada na mě.
"NATALKA? Moja (někdo) jest Natalka! Kocham te nazwe!"
Ten se po čtvrtém vyzvání představí jako Mitash.
Mariosz neustále opakuje "MIKAŠ" a přivádí Mitashe k šílenství.
Já se nezapojuju, protože se bojím, že se semnou budou chtít taky bavit.
Holka je Evelina.
Už je řada na mě.
"NATALKA? Moja (někdo) jest Natalka! Kocham te nazwe!"
Přichází Charlotte a pouští nám video o tom jak správně zvedat náklad a krabice ve skladu.
Video z devadesátých let začíná záběrem na paní v trikotu v tělocvičně. Vypráví svůj příběh o tom, jak si poranila záda při vrcholovém sportu a od té doby je jen trenérkou. Úrazům zad se dá předejít a tak se máme pozorně dívat, aby se nám nestalo to co jí.
Akorát teda v našem videu zvedal figurant krabice uprostřed posilovny a paní v trikotu mu upravovala postoj.
Nejvíc mě dostává rada na závěr : POKUD SE MŮŽETE NÁMAZE VYHNOUT, NIC NEZVEDEJTE!
Když video končí, Charlotte nás nutí opakovat co jsme se naučili a prochází s námi ostatní podbody bezpečnostního školení
Dozvídám se, že pokud mi něco spadne do oka, pořežu se nebo si jakkoliv ublížím, musím zavolat pracovníka FIRST AID, který mi vše ošetří a sepíše semnou protokol.
Taky se dozvídám že pro vstup do skladu musím mít SEJFŤÁKY i HÁJVIZ, který ještě nemám.
Pujčuju si jeden z officu a společně s ostatními jedeme transportem do OFFICE DEPOTU na tamní školení.
Uvnitř skladu si nás bere na starost příšerně zmalovaná Britka, která nás provádí halou skladu.
Prakticky nic nám neřekne, jen ukazuje jednotlivá oddělení a po deseti minutách se s námi loučí se slovy, že jakmile se něco uvolní, někdo se nám ozve.
Jedeme transportem nazpět k agentuře.
Vystupuju.
Nerozumím, co jsem zrovna absolvovala.
Nemám práci, jen na nohách ošklivé "sejfťáky".
Žádné komentáře:
Okomentovat